127 C 13/2022-73 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 7. 6. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33 164 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 23. 3. 2017, když žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr. Požadovaná částka měla být součtem dlužné jistiny úvěru ve výši 18 464 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 200 Kč a smluvních pokut ve výších 2 495 Kč a 11 005 Kč. 2. Před zahájením jednání nařízeného na den 9. 1. 2023 žalobkyně vzala žalobu zpět v části týkající se zaplacení 2 613 Kč, 48,91 % úroku z úvěru ročně z částky 21 163,22 Kč od 21. 7. 2018 do 29. 8. 2018, z částky 18 563,22 Kč od 30. 8. 2018 do 9. 10. 2018 a z částky 15 963,22 Kč od 10. 10. 2018 do zaplacení a 9 % úroku z prodlení ročně z částky 1 655 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, což odůvodnila tím, že namísto 73,91 % úroku z úvěru ročně požaduje pouze 25 % úrok z úvěru ročně. 3. Výrokem I. rozsudku proto soud v souladu s ustanoveními § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně dříve, než začalo jednání. 4. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaný žalovaný nedostavil. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 27 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit peněžité prostředky a zaplatit sjednaný úrok ve výši 104,87 % ročně (!) ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Úvěr byl vyplacen dne 27. 3. 2017. Žalovaný zaplatil žalobkyni 8 sjednaných splátek po 1 995 Kč a dále 2 x 3 990 Kč, 1 497 Kč a 2 x 2 600 Kč (celkem 30 637 Kč). Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto došlo k jeho zesplatnění. Žalobkyně požadovala v důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru smluvní pokuty a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 11. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). 12. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze nikoli individualizovaně), že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitelský úvěr, a označila k prokázání tohoto tvrzení listinné důkazy. Soud tyto důkazy provedl a dospěl závěru, že její zkoumání dostatečné nebylo, respektive že z něj vyvodila nesprávný závěr, že podmínky pro poskytnutí úvěru byly splněny. Žalobkyně sice zjistila výši pravidelného příjmu žalovaného (přibližně 23 000 Kč měsíčně), ale zkoumání výdajové stránky rozpočtu žalovaného zcela podcenila. Údaje, které žalovaný žalobkyni poskytl byly velmi kusé, naprosto nevěrohodné a více než rozporuplné. Jen pro ilustraci - žalovaný byl ženatý, avšak s manželkou nežil ve společné domácnosti, ale žil v ní s neupřesněným dítětem, na něž měl výdaje pouze 2 000 Kč měsíčně (!), žádné peníze nespořil, splácel spotřebitelské úvěry v celkové výši 7 299 Kč (!) a náklady na bydlení (dvou osob) činily pouze 4 000 Kč měsíčně (!). Žalovaný měl mít celkové výdaje na dopravu či záliby 200 Kč měsíčně (!). 13. Soud tedy na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu soud dále posoudil po právní stránce podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), neboť žalovanému byla poskytnuta částka 27 000 Kč bez právního důvodu. Žalovaný však zaplatil žalobkyni (jak podle žalobkyních tvrzení, tak podle výsledků dokazování) 30 637 Kč, a tudíž k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně nedošlo. 15. Proto soud výrokem II. rozsudku zpětvzetím nedotčenou část žaloby o zaplacení 30 551 Kč, 25 % úroku z úvěru ročně z částky 21 163,22 Kč od 21. 7. 2018 do 29. 8. 2018, z částky 18 563,22 Kč od 30. 8. 2018 do 9. 10. 2018 a z částky 15 963,22 Kč od 10. 10. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok z úvěru za dobu od 21. 7. 2018 dosáhne částky 71 820 Kč, a 9 % úroku z prodlení ročně z částky 25 704 Kč od 21. 7. 2018 do 29. 8. 2018, z částky 23 104 Kč od 30. 8. 2018 do 9. 10. 2018 a z částky 20 504 Kč od 10. 10. 2018 do zaplacení zamítl. 16. O nákladech řízení soud rozhodoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť ž