20 C 201/2023-76 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (č. [anonymizováno]) s jistinou 18 000 Kč, sjednanou mezi žalovaným a původní věřitelkou, společností [právnická osoba] Žalovaný měl navíc vrátit 17 467,20 Kč na poplatku a dále smluvní úrok za necelý jeden měsíc, uhradil pouze 17,53 Kč. Popsala proces kontraktace na dálku a konstatovala, že došlo k posouzení úvěruschopnosti (neuvedla jak). Žalobkyně nabyla pohledávku ve výši 51 310,01 Kč a domáhala se plnění jak v I. a II. výroku shora s tím, že 9 000 Kč představuje smluvní pokutu a 361 Kč náklady s uplatněním pohledávky. Obchodní úrok v kapitalizované výši je koncipován jako sleva, kterou lze přidělit dle uvážení věřitele, který slevu neudělil. Soud se s ohledem na nebezpečí prodlení, spočívající v pokračování poskytování takto koncipovaných úvěrů, bez dalšího obrátil na Českou národní banku s podnětem ohledně možného porušování omezení výše smluvní pokuty (č. l. 56), ta v odpověď podáním č. l. 68 ze dne [datum] uvedla, že původní věřitelku shledala vinou porušením povinnosti zavést a udržovat řádné postupy a pravidla v oblasti posuzování úvěruschopnosti a uložila jí pravomocně sankci 1,5 milionu Kč. Ohledně soudem oznámeného podnětu (týkajícího se smluvní pokuty a omezení dle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb.) uvedla, že informace využije v další kontrolní činnosti. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení k povinnosti zkoumání úvěruschopnosti, ta podáním č. l. 66 uvedla, že nemá jiné informace či důkazy, než již soudu předložila a neví, zda věřitel nahlížen databází typu [příjmení], NRKI či BRKI. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soudu se jej podařilo aktivizovat informativní emailovou zprávou [email]) a toliko emailovou zprávou bez uznávaného elektronického podpisu uvedl, že nárok uznává, může jej však hradit pouze ve splátkách, nesdělil adresu pro doručování a žádal vše zasílat jen na emailovou adresu. Soud tak přirozeně musí pokračovat ve vypravování písemností do vlastních rukou na jedinou známou adresu – trvalé bydliště žalovaného, současně může zasílat informativní kopie písemností na emailovou adresu. Žalovaný si zjevně odmítá připustit rizika spojená s tím, že se zdráhá informovat orgány veřejné moci o své skutečné adrese (snad v domnění, že nebude vypátrán ze strany soudního exekutora? – v čemž by se samozřejmě mýlil). 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V projednávané věci to platí beze zbytku a soud se obává, že žalovaného lze považovat za oběť lichvy, přinejmenším z perspektivy občanskoprávních vztahů (§ 1796 o. z.) – přesto žalovaný míní závazek hradit. V tomto ohledu bude soud činit další opatření, neboť sjednaný závazek pravděpodobně není ojedinělým excesem společnosti [právnická osoba], či žalobkyně, která pohledávku ve shodném rozsahu uplatňuje svým jménem, a soud tak má obavu, že je zasažena širší skupina spotřebitelů. 4. Soud přirozeně na základě vyjádření žalovaného (ostatně nemělo příslušnou procesní formu a nelze k němu procesně přihlížet) nepostupoval vydáním rozsudku pro uznání, neboť shledal rozpor uplatněného nároku s kogentními ustanoveními hmotného práva, přinejmenším s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 a 1796 o. z. (hrubý rozpor s dobrými mravy a se zákazem lichvy). O věci proto rozhodl dle listinných důkazů, nikoliv dle uznání závazku žalovaným. 5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 46 s podacím archem č. l. 47 (žalobkyně nicméně doložila i smlouvy, přílohový seznam č. l. 25 a potvrzení o platbě č. l. 42, prokazující totéž). 6. K osobě žalovaného soud (v rámci pátrání po jeho pobytu a při posuzování místní příslušnosti) zjistil ze zprávy OSSZ Teplice (č. l. 53), že nepodniká, není zaměstnán a není příjemcem důchodu. Dle výpisu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 54) se žalovaný stal obětí jednání společnosti [právnická osoba], neboť čelí nároku na zaplacení 35 879 Kč a 14 002 Kč a z desítek obdobných řízení je soudu známo, že se jedná o úvěrovou smlouvu s úročením v rozpětí 59 až 109 % ročně za současného uplatňování smluvní pokuty. Současně soud zjistil řízení sp. zn. 45 EXE 2970/2017, 46 EXE 3212/2016 a 45 EXE 1906/2016 (dřívější již neuvádí), což vedlo soud k dotazu vůči Exekutorské komoře ČR na stav Centrální evidence exekucí („ CEE“), do níž soudům dosud nebyl zřízen dálkový přístup a je třeba se dotazovat individuálně. Dále si soud vyžádal výpisy z databází CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI), neboť je mu z předchozích řízení známo (a žalobkyně to následně výslovně potvrdila), že tehdejší výpisy žalobkyně soudu nikdy nepředkládá. 7. Dle sdělení č. l. 58 žalovaný v databázi BRKI ke dni [datum] (již?) žádný záznam neměl. [příjmení] [příjmení] (č. l. 60) oproti tomu žalovaný měl ke dni [datum] záznamů sedm a to z let 2010, 2011 (2x), 2016 (3x) a 2017. Je tak prokázáno, že v době poskytování úvěru žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu. Dle aktuálního výpisu NRKI (č. l. 63) žalovaný dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba], úvěr s jistinou 30 000 Kč. Soud má k dispozici historii tohoto úvěru jen do června 2021, v němž již byl žalovaný v prodlení 14 dnů, nelze však jednoznačně určit, jak tomu bylo právě ke dni [datum]. Tato nejistota skutkového stavu však tíží žalobkyni, nikoliv soud či žalovaného (viz dále). V červnu 2021 však celkový dluh měl činit jen obtíž