20 C 406/2022-87 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dle níž poskytla žalovanému na financování nákupu zboží 56 225 Kč, které se žalovaný zavázal hradit ve 24 měsíčních splátkách po 2 951 Kč. Uhradil však pouze část splátek, úvěr byl věřitelem zesplatněn předčasně a požadováno je 37 472,70 Kč na jistině, 700 Kč na poplatcích, 923,35 Kč na smluvních pokutách, 840 Kč na pojistném, 2 880,75 Kč na kapitalizovaném úroku v období od [datum] do [datum] (tedy 502 dní!) a dokonce dále běžícího v sazbě 18,15 % ročně od [datum] do zaplacení. Dále se domáhala úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z 39 936,05 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném více nepátral (s výjimkou dotazu č. l. 68 na Okresní správu sociálního zabezpečení Teplice), neuspěl totiž již v řízení sp. zn. 120 C 14/2022. Ostatně žalovaný čelí několika dalším řízením z predátorských spotřebitelských úvěrů (viz přehled řízení žalovaného u zdejšího soudu na č. l. 69) a lze si jen obtížně představit, že by jeho pasivita vůči soudu plynula z absence povědomí o všech těchto závazcích a probíhajících řízeních. 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Ostatně výsledek tohoto řízení je více než návodný, žalovaný se tak pasivitou zřejmě připravuje o možnost zásadním způsobem ovlivnit celkovou výši svých pohledávek. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel č. l. 14 má žalovaný stávající trvalé bydliště registrováno již od srpna 2020. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 41 ze dne [datum]. Dle smlouvy o postoupení pohledávek č. l. 22 a násl. nicméně dále vyplývá (zejm. strana 23 přílohového seznamu na č. l. 40), že byly postoupeny obě pohledávky žalovaného, tedy i ta z revolvingového úvěru, odpovídající návrhu v řízení sp. zn. 25 C 368/2022 zdejšího soudu samostatným návrhem o čtyři dny dříve než bylo zahájeno toto řízení. Smlouvou č. l. 43 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání dvou závazků, vedle revolvingového úvěru (který je předmětem jiného řízení a již o něm bylo pravomocně rozhodnuto jiným soudcem) dále o úvěr k financování nákupu„ výpočetní techniky“ v neskromné výši 56 225 Kč, které měly být spláceny ve 24 měsíčních splátkách po 2 951 Kč, včetně pojistného. Ve shodné smlouvy byl zároveň žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s rámcem 30 000 Kč s úrokovou sazbou 23,76 % p. a. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je nájemník, má příjem 22 000 Kč měsíčně, náklady domácnosti činí 8 000 Kč a nemá žádné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.“). S tím ostře kontrastuje listin č. l. 58„ informace o bonitě klienta“, dle které žalovaný již čerpal 5 úvěrů od dvou poskytovatelů, dlužil celkem 456 742 Kč a celkem splácel 9 944 Kč. Dle údajné lustrace v [příjmení] (č. l. 59) nebylo zjištěno nic. Informační formulář č. l. 47 a leták č. l. 49 byly pro řízení bez významu, stejně jako rámcová smlouva č. l. 50, produktové podmínky č. l. 53, všeobecné obchodní podmínky č. l. 61 a sazebník č. l. 57. Historií úvěru č. l. 55 bylo prokázáno, že žalovaný čerpal 56 225 Kč a celkem na splátkách uhradil 26 559 Kč. Bylo doloženo písemné odstoupení od smlouvy věřitelem dle dopisu ze dne [datum] (č. l. 63). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 64) vypracování i zaslání (č. l. 65) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, současně mu zasílal i druhou písemnost – zřejmě předžalobní výzvu, uplatněnou v souběžném řízení, ostatně obě jsou datovány dnem [datum]. 5. Soud si pro úplnost zjištění vyžádal i výpis NRKI (CNCB) a zjistil (č. l. 73), že všechny následné spotřebitelské úvěry žalovaný čerpal až po předmětném úvěru. Soud však nemá k dispozici tehdejší výpis a uzavřené úvěry, starší 4 let, databáze neuchovává. Obdobně je tomu tak i dle databáze BRKI (CBCB) na č. l. 79. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 26 559 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud pomíjí, že žalobkyně požadovala plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., což činí pravidelně a zřejmě testuje pozornost soudu při vědomí, že není původním věřitelem a nemůže se tak zřejmě dopustit přestupku ve smyslu § 154 odst. 1 písm. g) tamtéž. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž v prvé řadě platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že