27 C 157/2023-69 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 2. 1. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 144 299,30 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje součet dluhů žalované vzniklých v důsledku neplnění povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 9. 8. 2019 a ze Smlouvy o poskytnutí kontokorentu ze dne 14. 7. 2019.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 12. 6. 2015 Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované zřízen u žalobkyně bankovní účet. Dodatkem k Rámcové smlouvě č. , hodnota, ze dne 14. 7. 2019 byl žalované poskytnut kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 5 000 Kč, který žalovaná opakovaně čerpala. Dodatkem k Rámcové smlouvě č. , hodnota, ze dne 9. 8. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, . Žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná měla úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách po 2 925 Kč. Dodatkem č. 10 ke smlouvě o úvěru ze dne 9. 11. 2020 byl posunut den splatnosti jednotlivých splátek ze 14. dne v měsíci na 24. den v měsíci a celkový počet splátek se zvýšil na 97. Dodatkem č. 11 ke smlouvě o úvěru ze dne 9. 11. 2020 se změnila výše měsíční splátky úvěru na 2 906 Kč. Žalovaná nesplácela poskytnuté úvěry řádně a včas, a proto žalobkyně dopisem ze dne 29. 9. 2022 zesplatnila oba úvěry a vyzvala ji k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ve výši 146 669,41 Kč a dluhu z čerpaného kontokorentního úvěru ve výši 429,45 Kč. Žalovaná zaplatila na splátkách úvěru ze smlouvy č. , Anonymizováno, celkem 101 558,64 Kč. Z kontokorentního úvěru žalovaná čerpala v září 2022 částku 380,26 Kč a nic z ní žalobkyni nezaplatila.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanského zákoníku), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015.11. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru (věřitele) podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má tak za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru.12. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě pouze v obecné rovině tvrdila, že před poskytnutím úvěrů zkoumala úvěruschopnost tak, že vycházela z informací, které jí žalobkyně poskytla v žádosti o úvěr. Osobní informace klientů žalobkyně ověřuje proti informacím z dokladů klientů. Údaje o finanční situaci klientů ověřuje žalobkyně podle potřeby z interních a externích databází. Soud žalobkyni vyzval v předvolání k jednání, aby k prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěrů předložila soudu důkazy. Žalobkyně na výzvu reagovala doplněním svých tvrzení, kdy vedle dalších obecných tvrzení uvedla, že před poskytnutím kontokorentního úvěru vycházela z žalovanou tvrzeného průměrného měsíčního příjmu ve výši 20 000 Kč, přitom výdaje žalované stanovila po „interním vyhodnocení dle expertní analýzy“ na 3 410 Kč, když sama žalovaná žádné výdaje neuvedla. Pokud se týká úvěru 200 000 Kč, žalobkyně vycházela rovněž z žalovanou deklarovaných údajů o jejích poměrech. Žalovaná mimo jiné uvedla, že žije u rodičů, je vdaná, nemá vyživovací povinnost, splácí na jiném úvěru 1 494 Kč měsíčně. Průměrný příjem ze zaměstnání určila žalobkyně na 13 739 Kč podle bankovního výpisu. Příjmy ostatních členů domácnosti deklarovala žalovaná ve výši 60 000 Kč, výdaje domácnosti deklarovala ve výši 9 000 Kč na bydlení, 6 000 Kč na jídlo, léky a dopravu, žádné výdaje na splátky dluhů ostatních členů domácnosti. Dle „expertní analýzy“ byly výdaje domácnosti a výdaje žalované nižší, než jak je žalovaná sama deklarovala, a to 5 970 Kč jako výdaje domácnosti a 3 140 Kč jako výdaje žalované. Žalobkyně dále vycházela z úvěrové zprávy z Bankovního registru klientských informací. Žalovanou deklarované příjmy ostatních členů domácnosti žalobkyně nijak neověřovala. Žalobkyně na základě výpočtu rozdílu mezi „stanovenými“ příjmy a výdaji dospěla k závěru, že žalovaná je schopná úvěry splácet a poskytla jí je. Z listiny „Úvěrová zpráva“ soud zjistil, že žalovaná čerpala od května 2019 úvěr ve výši 100 000 Kč, který měla splácet ve 119 měsíčních splátkách (téměř 10 let) po 1 494 Kč. Z výpisů z běžného účtu soud zjistil, že žalovaná měla ve dvou měsících předcházejícím poskytnutí úvěru ze smlouvy č. , Anonymizováno, (od červnové výplaty mzdy do dne předcházejícího výplatě mzdy za srpen) příjmy přibližně 25 800 Kč (tedy cca 12 400 Kč měsíčně) a výdaje cca 27 000 Kč (tedy cca 13 500 Kč měsíčně). Z výpisů nelze zjistit žádnou platbu na úhradu úvěru z května 2019 (splátky po 1 494 Kč). Z výše uvedených zjištění je zřejmé, že výdaje žalované přesahují výdaje domácnosti, které zohlednila žalobkyně dle její „expertní analýzy“, a spíše se blíží výdajům, které deklarovala jako výdaje domácnosti sama žalovaná. Žalovaná neměla na účtu žádnou finanční rezervu. Je