27 C 171/2023-62 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 16. 12. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 21 107,24 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) dne 15. 10. 2019, když žalovaný vyčerpal, ale následně nesplácel poskytnutý úvěr. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovaným byla dne 15. 10. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka, podle níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný vyčerpal celý úvěr dne 15. 10. 2019, ale řádně jej nesplácel, a proto mu [právnická osoba] dopisem ze dne 21. 5. 2020 oznámila, že úvěr prohlašuje za splatný ke dni 19. 5. 2020 a vyzvala žalovaného, aby celkovou dlužnou částku ve výši 22 443,91 Kč zaplatil do 4. 6. 2020. Uvedená pohledávka [právnická osoba] za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2021. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). 11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, jak její právní předchůdkyně splnila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, pouze obecně. Proto soud vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale kromě rozvedení obecných informací pouze připojila vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti obsahující tabulku se vzájemně si odporujícími či vylučujícími se informacemi (například příjem domácnosti svobodného žalovaného, který má dvě vyživovací povinnosti, je o více než třetinu nižší, než jeho příjem ?!). Právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zohlednila lživou informaci žalovaného o výši příjmu (žalovaný tvrdil o více než 10 % vyšší příjem, než byl zjištěn) ani jí při hodnocení nevadilo, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou. Žalobkyně neuvedla, jakým konkrétním způsobem si právní předchůdkyně žalobkyně tyto kusé či zcela neúplné a pro posouzení poměrů žalovaného naprosto nedostatečné informace ověřila. 12. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a 3 o. s. ř. o tom, že dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačené poučení podle § 118a o. s. ř. 13. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Je třeba uvést, že shora uvedené kusé údaje o poměrech žalovaného vůbec neumožňují řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 16 869,04 Kč a části požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně totiž poskytla žalovanému bez právního důvodu 20 000 Kč a žalovaný jí z uvedené částky vrátil pouze 3 130,96 Kč. 15. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 19 033,94 Kč (součet dlužné částky 16 869,04 Kč a vypočteného úroku z prodlení z ní od 5. 6. 2020 do 16. 9. 2021 ve výši 2 164,90 Kč) s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 16 869,04 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. 16. Další uplatněné nároky či jejich části a příslušenství však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta. 17. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěš