27 C 182/2022-63 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 22. 8. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 26 399,38 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizována čtyři slova]). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi [anonymizována čtyři slova] a žalovanou měla být uzavřena Rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] dne 20. 2019 žalovaná požádala [anonymizována čtyři slova] o poskytnutí„ klasického úvěru“ ve výši 15 194 Kč a revolvingového úvěru ve výši 25 000 Kč, žalovaná se zavázala [anonymizována čtyři slova] vracet vyčerpané úvěry a platit sjednané úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná vyčerpaný úvěr nesplácela, a měla dlužit [anonymizována čtyři slova] na jistině úvěru 25 699,38 Kč, na poplatcích 700 Kč a na úroku z úvěru 2 748,66 Kč. Uvedená pohledávka [anonymizována čtyři slova] za žalovanou byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). 11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze zcela obecně), že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla údaje o své osobě a zaměstnání včetně příjmů a výdajů a prohlásila, že uvedené údaje jsou úplné a pravdivé a žádné relevantní údaje nezamlčela. Dále uvedla zcela nekonkrétní údaje (které jsou v tomto typu žalob podávaných žalobkyní uváděny vždy naprosto shodně) o procesu hodnocení úvěruschopnosti klientů. Proto soud při nařízení jednání vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale žádné konkrétní údaje týkající se postupu své právní předchůdkyně v projednávané věci neuvedla, pouze zopakovala nikoli individualizovaná tvrzení, doplnila informaci o negativním výsledku dotazů do registrů SOLUS, BRKI a NRKI a uvedla údaje vyplněné žalovanou v žádosti o úvěr. Avšak tyto údaje jsou naprosto nedostatečné či zcela nereálné a zjevně neumožňují řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Informace o výdajích žalované se omezují na kusé a zcela od reality odtržené (či dokonce lživé) údaje, že náklady na bydlení činí 3 000 Kč a žádné (!) jiné pravidelné výdaje nemá! 12. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru tak, že budou uvedeny zcela konkrétní údaje o úkonech provedených právní předchůdkyní žalobkyně ke zkoumání nejen příjmů žalované, ale i jejích výdajů a takto precizovaná tvrzení pak budou doložena konkrétními důkazy, neboť dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačená poučení podle § 118a o. s. ř. 13. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 24 000 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Z výpisu z úvěrového účtu je zřejmé, že k 30. 7. 2021 nebyl evidován žádný dluh. Dne 23. 8. 2021 žalovaná vyčerpala částku 25 000 Kč, z níž vrátila pouze dne 25. 2. 2022 500 Kč a dne 10. 3. 2022 500 Kč. Výše jejího bezdůvodného obohacení proto činí 24 000 Kč. 15. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 24 000 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení. 16. Další uplatněné nároky či příslušenství (částka 1 699,38 Kč tvořená nejrůznějšími poplatky a pokutami, poplatky ve výši 700 Kč, kapital