27 C 196/2023-49 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1. 12. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 22 960 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 19. 6. 2005 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaná řádně nesplácela poskytnutou půjčku. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu učiněné dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřila. Po posouzení předložených listinných důkazů a obsahu spisu učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovanou byla dne 19. 6. 2005 uzavřena smlouva o půjčce, v níž se [právnická osoba] zavázala půjčit žalované v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala [právnická osoba] vrátit půjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 9 960 Kč v 52 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Žalovaná potvrdila, že při podpisu smlouvy převzala celou půjčku v hotovosti. Žalovaná splatila pouze část jistiny ve výši 1 201,92 Kč a část navýšení ve výši 798,08 Kč, a měla tak dlužit [právnická osoba] na jistině půjčky 13 798,08 Kč a na navýšení 9 161,92 Kč. Uvedená pohledávka [právnická osoba] za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce zejména podle § 657 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části týkající zaplacení částky 13 000 Kč, když mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako věřitelkou a žalovanou jako dlužnicí byla uzavřena smlouva o půjčce, právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost přenechat žalované peníze (15 000 Kč), ale žalovaná své povinnosti vrátit peníze ve sjednaných splátkách nedostála, když zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem 2 000 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě ohledně částky 13 000 Kč vyhověl. Protože je žalovaná v prodlení se zaplacením dlužné částky, dospěl soud v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) k závěru, že je částečně po právu i požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v rozhodném znění. Soud tedy uložil žalované také povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 174,08 Kč představující vypočtený úrok z prodlení z částky 13 000 Kč od 28. 6. 2006 do 18. 12. 2020 (ve výroku I. rozsudku je přičtena k přiznané částce 13 000 Kč) a dále zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Odlišně soud posoudil platnost ujednání o navýšení představujícím pevnou částkou stanovený úrok z půjčky ve výši 9 960 Kč, která odpovídají více než 66 % ročně z jistiny půjčky, když nelze přehlédnout jeho nepřiměřenou výši. Soud dospěl k závěru, že uvedené ujednání je absolutně neplatné, neboť se příčí ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) dobrým mravům. Soud je toho názoru, že uvedená výše úroků z půjček nemůže být adekvátní okolnostem jakéhokoli občanskoprávního smluvního vztahu a stává se nástrojem lichvářského jednání, které je bezesporu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Obdobně se v případě, kdy byly požadovány úroky z půjčky o více než 6 % nižší, vyjádřil také Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 15. 12. 2004 ve věci 21 Cdo 1484/2004. Z vyložených důvodů soud výrokem II. rozsudku žalobu zamítl v části týkající se zaplacení částky 9 960 Kč (představující součet již zaplacené části v řízení požadované části poskytnuté půjčky ve výši 798,08 Kč a požadované části úroku z půjčky ve výši 9 161,92 Kč), v části týkající se zaplacení částky 12 019,04 Kč představující zbývající část požadovaného vypočteného úroku z prodlení (ve výroku II. rozsudku je přičtena k částce 9 960 Kč) a zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 9 960 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastnice měly ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 13 000 Kč a úroku z prodlení z této částky, naopak žalovaná byla úspěšná ohledně 9 960 Kč a úroku z prodlení z této částky. Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně z 56,18 % a žalovaná přibližně ze 43,82 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 12,36 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 2 600 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 148 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) určenou dle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění a podání žaloby) přiznané dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč přiznanou dle § 37 odst. 3 o. s. ř. Na nákladech řízení přiznaná částka 321,36 Kč je finančním vyjádřením shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalované zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůty k plnění uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.