20 C 179/2024-61 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , č. účtu, ze dne , datum, , sjednané pro jistinu , částka, , úrok 19,90 % ročně a měsíční splátky , částka, , které žalovaný nehradil a žalobkyně proto učinila úvěr předčasně splatným dnem , datum, . Domáhá se tak jistiny , částka, , poplatků , částka, (pojištění , částka, , 2x , částka, za prodlení), úroku z prodlení z jistiny od , datum, a obchodního úroku 19,9 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení.2. Soud musel žalobkyni vyzvat k doplnění tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“). Podáním ze dne , datum, doplnila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, předložila obratovou historii účtu žalovaného č. , č. účtu, a zohlednila předchozí dva úvěry, které následně postoupila novým věřitelům.3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, doručeno mu bylo do datové schránky dne , datum, . Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle posouzení úvěruschopnosti č. l. 56 ze dne , datum, (zjevně se dle datace vztahuje k některému z předchozích úvěrů od žalobkyně) měl žalovaný úvěr u jiného věřitele s limitem , částka, a dva úvěry vlastní se splátkami 309 a , částka, měsíčně, byl brán v potaz jeho příjem , částka, , stav insolvenčního rejstříku a CBCB (BRKI), výdaje uvedl , částka, , bylo tedy dovozeno , částka, .5. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (CNCB), zatímco registr BRKI (CBCB) u takového úvěru považoval za méně nezbytný. Z něj (č. l. 41) vyplývá, že je zde z úvěrů, předcházejících předmětnému, pouze jeden od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . K pozdějším (a četným) úvěrům nelze v tomto řízení přihlížet (jinak než v rámci lhůty k plnění). Žalovaný se bohužel stal obětí predátorských úvěrů od , právnická osoba, (které jediné již byla pro zanedbávání povinnosti zkoumat úvěruschopnost licence Českou národní bankou zcela odňata), , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , a , právnická osoba6. Byl předložen výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za říjen 2022 až únor 2023 (č. l. 46 až 55). Z něj vyplývá, že od Kone Industrial měl příjem , částka, , , částka, , , částka, , , částka, . Jsou přítomné převody Fortuně, a. s., ne však v excesivním rozsahu. Excesivní jsou četné drobné nákupy potravin, navozující zdání, že účet nevyužíval jen žalovaný, tomu odpovídají i četné příchozí platby od , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, . Je patrné čerpání úvěru s jistinou , částka, dne , datum, .7. Z úvěrové smlouvy č. l. 10 a letáku č. l. 13 vyplývá, že žalovaný sjednal závazek úvěru s parametry jak výše. K úvěru bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet s měsíčním pojistným , částka, . Z bilance č. l. 14 a 19 vyplývá, že žalovaný uhradil pouze , částka, . Byly doloženy dvě upomínky č. l. 18, 20, 21 a 22, doručované na odlišnou adresu (, jméno FO, 1608/7, , adresa, ). Dopisem č. l. 17 je prokázáno, že žalobkyně učinila úvěr splatným již dne , datum, .8. Z návrhu č. l. 30 vyplývá, že žalobkyně úvěr ze dne , datum, postoupila přes I-Xon, a. s., společnosti , právnická osoba, . (což je přinejmenším zvláštní, neboť obvykle se takto žalobkyně zbavuje problematických úvěr a méně problematické si ponechává). Z návrhu č. l. 33 vyplývá, že žalovaný sjednal dne , datum, úvěr s , právnická osoba, ., s jistinou , částka, jak výše.9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.11. V této věci lze konstatovat, že žalovaný dle výpisu z účtu již začal vykazovat znaky ekonomicky patologického jednání, když si v krátké době opakovaně přibíral drobné úvěry, postupně propadal sázkovým hrám a zřejmě ztrácel kontrolu nad osobní spotřebou. Je však zřejmé, že ani ti věřitelé, kteří povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ pouze nepředstírají (kam soud žalobkyni neřadí), tímto způsobem neuvažují. V době poskytnutí úvěru měl žalovaný příjem dostatečný, míra zadlužení byla marginální a bylo čistě na něm, zda bude v nastoleném trendu ekonomicky neudržitelné životosprávy pokračovat, či se zavčasu vzpamatuje a úvěry pohodlně doplatí. V době poskytování úvěru žalobkyní měl stále otevřené obě možnosti a soud proto neplatnost úvěru nevyslovuje.12. Žalobě proto mohl vyhovět v rozsahu I. výroku shora. Nárok na úrok z prodlení vyplývá z § 1930 občanského zákoníku, sazba i počátek prodlení byly stanoveny korektně. Soud musel žalobu zamítat jen v části obchodního úroku 4,9 % ročně (II. výrok shora), neboť dokonce ani žalobkyně si zřejmě není vědoma, že požadovat úrok nad rámec § 122 odst. 4 ZSÚ představuje správní delikt, který je postižitelný ze strany České národní banky (tak jak