20 C 247/2024-90 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 28. 6. 2024, zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 2. 2022, sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou 32 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 19 436 Kč, „odměnu za zpracování“ 1 500 Kč a „komfortní a flexibilní splácení“ 6 106 Kč žalovaný zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 787 Kč. Žalovaný měl celkem zaplatit 25 636 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 22 267,76 Kč na jistině, 12 209,04 Kč na poplatcích, 2 636,87 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 24,36 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení (omezení ve smyslu § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru je žalobkyni/právnímu zástupci dlouhodobě lhostejné), 4 054,59 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 15 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení. Současně se domáhala plnění z úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 5. 2022 (byť je žalobkyně/právní zástupce vždy uvádí v návrzích anachronicky, zřejmě pro zmatení soudu), sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou 8 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 6 277 Kč, „odměnu za zpracování“ 1 500 Kč a „komfortní a flexibilní splácení“ 1 834 Kč žalovaný zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 226 Kč. Žalovaný měl celkem zaplatit 7 051 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 4 725,76 Kč na jistině, 5 441,84 Kč na poplatcích, 305,63 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 26,16 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení (omezení ve smyslu § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru je žalobkyni/právnímu zástupci dlouhodobě lhostejné), 915,62 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 15 % ročně z jistiny od 30. 1. 2024 do zaplacení.2. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady (uvedené příkladmo a nikoliv konkrétně), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.3. Soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu zjevným skutečným majitelem žalobkyně) pro zjevnou neúčelnost nevyzýval k doplňování vágních tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), ani proč se i zde, tak jako ve stovkách dalších řízení, domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní.4. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích 1 500 Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistin to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), neuvedla, s výjimkou insolvenčního rejstříku. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaný měl úvěrovou historii nejen u dalších nebankovních společností, ale především u shodné věřitelky (což ostatně naznačuje i kolonka interních splátek v zákaznických kartách). Soud žalobkyni vyzval k doplnění, ta na č. l. 70 podáním ze dne 2. 9. 2024 uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. Nicméně nic z toho nepředložila. Zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, což soud nežádal.5. Mohla tak košatě připomenout soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě může pouze zopakovat, že to obdobně platí pro věřitele, zprostředkovatele a právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Což je ostatně u nebankovních společností pravidlem. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pouze původní věřitel ví, zda i vůči němu probíhá či neprobíhá obdobné a vždy několik let trvající řízení, které postihlo většinu jeho přímých konkurentů. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že i tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 86 ZSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva. Pokud žalobkyně neustále uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s postupem souhlasila předem a žalovanému zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po něm přesto pátral, zjistil jeho možné faktické bydliště z registru NRKI/BRKI, ale adresu nebylo možno ověřit z jiného zdroje a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaný v řízení zůstal pasivní. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení.7. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje p