20 C 296/2023-74 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednané žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , jako věřitelem, s původní jistinou , částka, . Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu , částka, , a úrok z prodlení z jistiny od , datum, do zaplacení, když , částka, již mělo být žalovaným na závazek uhrazeno.2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, písemnost se po uplynutí úložní doby na adrese trvalého bydliště vrátila jako nedoručitelná soudu, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, k návrhu se nevyjádřil. Soud sice po faktickém pobytu žalovaného pátral, skutečné bydliště však nezjistil a žalovaného se kontaktovat nepodařilo.3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o půjčce ze dne , datum, žalobkyně prokázala, že se žalovaný po načerpání , částka, zavázal uhradit celkem , částka, v 52 týdenních splátkách po , částka, . , adresa, 960 Kč je sjednán „souhrnný poplatek“, který není nijak specifikován co do obsahu (k tomu žalobkyně přistupovala až v následujících letech, ani jiné pojmenování takto excesivního plnění však nemůže zastřít jeho skutečnou povahu). Dopisy ze dne , datum, (č. l. 31) a , datum, (č. l. 32) žalobkyně prokázala oznámení o postoupení pohledávky a tím i to, že obě projednávané pohledávky za žalovanou přešly z původního věřitele na společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a posléze na ni. K oběma oznámením byly doloženy podací archy doporučených zásilek (č. l. 34 a 35). Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne , datum, a podacím archem (č. l. 36) prokázal vypracování a zaslání jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného - evidenční adresa, kterou žalovaný skutečně v době sjednávání závazku v registru obyvatel měl, když jeho odstěhování z faktické adresy sice není prokázáno, je však pravděpodobné. Z databáze , jméno FO, národní banky soud zjistil, že v září 2006 činila obvyklá bankovní sazba úvěrů na spotřebu 12,6 % ročně.5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu sjednali závazek ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku, na které lze s výjimkou ujednání o souhrnném poplatku (viz níže) hledět jako na (ve zbytku, tj. při úročení sazbou 37,8 % p. a. coby trojnásobku obvyklé bankovní sazby) platné. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny byly úhrady v rozsahu , částka, . V rozsahu neuhrazené jistiny a úroku z prodlení za adekvátně stanovené období (ve prospěch žalované za kratší období, než mohla žalobkyně požadovat s ohledem na dřívější splatnost předchozích splátek), počítaného toliko z jistiny, a v sazbě, která je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném a účinném k prvnímu dni prodlení s jednotlivými splátkami (odtud proměnlivá sazba úroku z prodlení jak ve výroku I. a II. shora), tak mohl soud žalobě výrokem I. vyhovět a žalovaného zavázat plněním.6. Pokud se týká souhrnného poplatku (resp. kapitalizovaného obchodního úroku, jak uvádí sama žalobkyně v návrhu) jak ve výroku II. shora, soud žalobu částečně zamítnul. Takové ujednání skrytě obchází ustanovení o zásadě nutnosti zachování dobrých mravů ve vztazích dle občanského zákoníku (tehdy platného č. 40/1964 Sb.), neboť pohledávku úročí sazbou přibližně 66,4 % ročně. Souhrnný poplatek není rozložen na konkrétní služby (které by svou povahou skutečně představovaly spotřebitelem volitelné služby k samotné zápůjčce), proto soud vychází z celkového navýšení jistiny. Hotovostní inkaso je zde nezměnitelnou součástí závazku, ze stovek řízení ohledně zápůjček stejné původní věřitelky je ostatně patrné, že bezhotovostní forma splácení (s níž se senát 20 C dosud nesetkal) bude v penzu soudně vymáhaných pohledávek z těchto spotřebitelských úvěrů přinejlepším vzácná.7. Nicméně ani případně výslovně sjednaný poplatek za hotovostní inkaso splátek (jak býval ve smlouvách věřitele v pozdějších letech, v dalších letech pak přejmenovaný na komfortní či flexibilní splácení) by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (dnešní terminologií § 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového ú