20 C 43/2024-54 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , navýšenou o poplatek , částka, , v 53 týdenních splátkách. Žalovaný již měl zaplatit , částka, , domáhala se plnění dle výroků I. a II. shora.2. Dále se pod původní sp. zn. 24 , právnická osoba, /2024 domáhala souběžným žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu téhož dne, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , navýšenou o poplatek , částka, , v 53 týdenních splátkách. Žalovaný již měl zaplatit , částka, , domáhala se plnění dle výroků I. a II. shora.3. Soud tato řízení spojil usnesením č. l. 45 ke společnému řízení.4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému zaslal soud výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném pátral (ač k tomu není povinen) a zjistil, že na adrese jak výše čerpá invalidní důchod pro III. stupeň invalidity. Žalovaný se ani tak nevyjádřil a neuplatnil žádnou námitku.5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu č. l. 15 s podpisem žalovaného, dle které po načerpání , částka, má tyto v 53 týdenních splátkách po , částka, vrátit v celkové výši , částka, . RPSN je výslovně deklarována jako 206,8 %. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 18 a 18a (s mezičlánkem v osobě , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, resp. na původní adresu dle smlouvy, což v roce 2023 již nebylo 11 let aktuální (č. l. 9).6. Pokud se týká spojené věci, platí následující. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu (resp. smlouvu o půjčce) č. l. 36 s podpisem žalovaného, dle které po načerpání , částka, má tyto v 53 týdenních splátkách po , částka, vrátit v celkové výši , částka, . Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 54 a 56 (s mezičlánkem v osobě , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 58) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, resp. na původní adresu dle smlouvy, což v roce 2023 již nebylo 11 let aktuální (č. l. 9).7. K poměrům žalovaného vyplynulo, že dle zprávy č. l. 40 (62 ve spojené věci) je žalovaný příjemcem invalidního důchodu pro III. stupeň invalidity ve výši. Dle zprávy č. l. 66 (spojený spis) byl žalovaný v evidenci uchazečů o zaměstnání naposledy v roce 2011 a nyní žádnou sociální dávku nečerpá.8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel z tvrzení, že dosud uhradil pouze , částka, a , částka, . Povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr se na žalobkyni v té době ještě nevztahovala, ostatně jednalo se o povinnost, platnou pouze na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a jejího článku 8 odst. 1 (Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), zveřejněné až , datum, a ještě několik let bez implementace do právního řádu České republiky.9. Pokud se týká plnění v rozsahu III. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení 2x , částka, v podobě „souhrnného poplatku“ je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá v obou případech sazbě 67,92 % ročně (případně 113 % ročně při anuitním úročení/splácení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do , podezřelý výraz, práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“).10. Zejména se tak odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru odpovídala sazba běžného úvěru na dobu 1 roku bez účelového určení čerpání jistiny a ta je dlouhodobě 3x až 4x nižší, než nejvyšší sazby „kontokorentních úvěrů“ a „úročených úvěrů z kreditních karet“.11. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu zhruba desetinásobně a proto je s odkazem na tehdy platný § 39 zákona č. 40/1964 Sb. absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Soud by zde přihlédl k tehdejší sazbě UK11, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, nežli kategorii sběrnou („ostatní“). S odkazem na tehdy platný § 41 tamtéž lze závazek půjčky považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku nelze aplikovat, nadto s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 20 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi let 2007 a 2008, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v , podezřelý výraz, věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť nový občanský zákoník takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.12. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o.