20 C 217/2025-80 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 7. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 10. 1. 2019, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou 14 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 7 034,50 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 6 605,05 Kč, kapitalizované smluvní pokuty 7 000 Kč, úroku z prodlení 460,46 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a „sankčních poplatků“ 2 500 Kč. Žalovaný na úvěr již měl zaplatit 12 000 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla obecná tvrzení s tím, že byl zkoumán NRKI, SOLUS, ISIR.2. Zatímco dosavadního postupníka se již zřejmě podařilo odradit od uplatňování úvěrů s lichevními parametry, na jeho místo nastoupil postupník nový. Ten zároveň uplatňuje uplatňování nároků více žalobami (ať již pro maximalizaci odměny, tak pro zakrytí souběhu více úvěrů, což ještě více demaskuje jejich lichevní charakter). Soud tak zjistil další nárok mezi účastníky ve sp. zn. , spisová značka, a věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Z předžalobní výzvy č. l. 19 dokonce vyplývá existence třetího úvěru, ten se však již senátu 20C nepodařilo včas zachytit.3. Ve spojené věci se domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 28. 3. 2019, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s původní jistinou 12 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 8 632,25 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 7 359,83 Kč, kapitalizované smluvní pokuty 6 000 Kč, úroku z prodlení 539,88 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a „sankčních poplatků“ 300 Kč. Žalovaný na úvěr již měl zaplatit 5 700 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla obecná tvrzení s tím, že byl zkoumán NRKI, SOLUS, ISIR.4. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této (spojené) věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice/tajemnice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 121 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce exekučnímu soudu.5. Soud k projednání věci nařídil jednání. Po žalovaném soud marně pátral, na adrese trvalého bydliště mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Soud zjistil i další možné bydliště , Anonymizováno, A, Anonymizováno, , adresa, ) a na takové adrese mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Žalovaný se k jednání se nedostavil. Ani se nevyjádřil, což je u těchto nároků obvyklé. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali hodné“ obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat (předchozí postupník soudu připustil, že podání žaloby předcházelo vymáhání 5 inkasními agenturami). Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jeho vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení.6. K jednání se nedostavila ani žalobkyně a soud tak jednal v nepřítomnosti obou.7. Žalobkyně byla k jednání na den 20. 11. 2025 předvolána datovou zprávou a k doručení jejímu právnímu zástupci došlo 30. 9. 2025 (č. l. 31 p. v.). Substituční právní zástupkyně se k jednání dostavila. Jednání bylo odročeno na 16. 12. 2025, protokol právní zástupce obdržel datovou zprávou dne 25. 11. 2025. Přesto zaslal soudu podání až dne 17. 12. 2025. Jeho obsah tak již nemohl rozhodnutí soudu ovlivnit, neboť rozsudek byl již vyhlášen a opírá se o tvrzení a důkazy známé do dne 16. 12. 2025. Právní zástupce však může takový výsledek spíše kvitovat, neboť mimo jiné píše, že právní předchůdce lustroval CEE a ověřil absenci exekucí žalovaného. Takové tvrzení bylo i v tomto řízení vyvráceno. Právní zástupce, který začal skupovat pohledávky tohoto věřitele, zjevně není ještě zcela v obraze ohledně právní vad a morální nepřijatelnosti těchto pohledávek, soud tedy jeho vyjádření nepovažuje za záměrně lživé vyjádření, ale toliko za omyl z neznalosti. Dále přiložil zákaznickou kartu (žádost o úvěr) ze dne 10. 1. 2019 (ke druhému úvěru nikoliv). Její obsah však soud nemůže zohlednit, důkaz je zpozdilý. Opět však jde o situaci svědčící ve prospěch žalobkyni, než naopak, neboť poměry žalovaného (žije s rodiči, základní vzdělání, svobodný, bez vozidla, bez bankovního účtu, dělník s příjmem 11 430 Kč, žádná skutečnost nebyla ničím ověřena) byly zjevně nuzné a neprůkazné a úvěr s lichevními parametry mu zjevně poskytnut být nesměl i z tohoto důvodu. Tvrzení právního zástupce k povinnosti dle § 87 ZoSÚ jsou hrubě neadekvátní standardu, který vykonává (nebo spíše nevykonává) , právnická osoba, , a neodpovídá ani samotné úvěrové žádosti, která s ověřováním údajů o příjmu sama počítá. A opět platí, že vzletné definice a odkazy na judikaturu jsou v případě úvěrů tohoto věřitele naprosto zcestné a nepřípadné, neboť judikatura ani metodika schválená Českou národní bankou (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky) především nepočítají s poskytováním úvěrů s lichevními (a tedy mimo jiné absolutně neplatnými) parametry! Pokud se právní zástupce domáhá uplatnění zásady dle § 13 o. z. s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak soud konstatuje, že v takové věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěruschopnost byla věřitelem řádně zkoumána. Z rozhodnutí není zřejmé, zda bylo nahlíženo do NRKI a ověřeno, z jakých zdrojů byl úvěr „řádně“ splácen. Pokud tak soudy v takové věci nepostupovaly, senát 20C zdejšího soudu to v případě nebankovního úvěru rozhodně nepovažuje za správné a sám by postupoval odlišně (a dle odlišné judikatury). Především ale v odkazované věci byly alespoň zkoumány doklady k příjmům spotřebitele. V projednávané věci nebylo zkoumáno nic. Z § 13 o. z. tedy žalobkyně v této věci nemůže dovozovat žádný legitimní nárok. Právní zástupce by měl především zvážit dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 na situaci, kdy se advokát za klienta domáhá plnění z úvěru s lichevními parametry, neboť v takový okamžik se vystavuje stejnému nebezpečí, jako jím zastupovaný klient. Dokonce se z lichevně navýšené pohledávky domáhá i příslušně navýšené mimosmluvní od