5 C 111/2021-80 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 46 475 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl na základě pracovní smlouvy z 11. 7. 2011 u žalobce zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel. Jeho pracovní poměr skončil výpovědí podanou žalovaným k 31. 8. 2020. Dne 14. 2. 2012 žalovaný v rámci plnění svých pracovních úkolů jako řidič autobusu [registrační značka] neodhadl stav a povahu vozovky, nezvládl řízení a sjel s autobusem do příkopu, čímž autobus poškodil a žalobci způsobil škodu v celkové výši 68 774 Kč. Žalovaný tuto škodu uznal v dohodě o náhradě škody a uznání dluhu [číslo] ze dne 6. 3. 2012 a 6. 6. 2012 a zavázal se ji v plné výši uhradit formou srážek ze mzdy. Ke dni skončení pracovního poměru žalovaného bylo na úhradu náhrady škody žalovaným zaplaceno 37 231 Kč a zbývající částku 31 543 Kč žalovaný dosud žalobci nezaplatil. Dne 13. 2. 2013 žalovaný v rámci plnění svých pracovních úkolů jako řidič autobusu [registrační značka] způsobil dopravní nehodu spočívající ve střetu s nákladním automobilem ve vlastnictví třetí osoby a při této dopravní nehodě došlo k poškození autobusu žalobce. Náklady na opravu autobusu činily 132 147 Kč a žalovaný se v dohodě o náhradě škody a uznání dluhu [číslo] zavázal k náhradě škody žalobci ve výši odpovídající 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku, tedy ve výši 62 163 Kč, a to rovněž formou srážek ze mzdy. Protože měl žalovaný uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu s ročním limitem pojistného plnění 50 000 Kč, bylo po odečtení jiného pojistného plnění a smluvní spoluúčasti žalovaného žalobci poskytnuto dne 29. 5. 2013 pojistné plnění ve výši 47 231 Kč. K úhradě škody žalovaným tak zbývá částka 14 932 Kč, která žalovaným nebyla dosud ani částečně zaplacena, neboť kvůli jiným srážkám ze mzdy žalovaného nebylo možno srážky ze mzdy na základě dohody účastníků provádět. Žalovaný dosud spornou částku v celkové výši 46 475 Kč žalobci ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ujednání účastníků v dohodách o náhradě škody i jeho uznání závazku a dohoda o způsobu jeho úhrady z 6. 6. 2012 i 9. 4. 2013 jsou právní jednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť tato právní jednání uzavíral v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tato právní jednání učinil proto, že kvůli proti němu vedeným exekucím potřeboval být zaměstnaný, přičemž situace na trhu práce tehdy nebyla příznivá. Dále uvedl, že při první nehodě dne 14. 2. 2012 neměl jím řízený autobus plně funkční brzdy a byl žalobcem jako zaměstnavatelem instruován, aby nehodu Policii ČR nehlásil. Nebyl uznán ani viníkem druhé dopravní nehody dne 13. 2. 2013, která byla Policií ČR šetřena. Obě nehody se staly v únoru za špatných klimatických podmínek a při nedostatečném ošetření komunikací. Za jednání v rozporu s dobrými mravy rovněž považuje postup žalobce, který se doplacení náhrady škody začal domáhat více než 7 či 8 roků po vzniku škody. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu, navrhl, aby soud použil svého moderačního práva a výši náhrady škody přiměřeně snížil. 3. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný byl na základě pracovní smlouvy z 11. 7. 2011 u žalobce zaměstnán jako řidič silničních motorových vozidel. Jeho pracovní poměr skončil výpovědí podanou žalovaným k 31. 8. 2020. V souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů došlo ve dnech 14. 2. 2012 a 13. 2. 2013 k dopravním nehodám žalovaným řízených autobusů, při nichž došlo k poškození těchto autobusů a za jejich opravy vynaložil žalobce částky uvedené shora. Ve dnech 6. 3. 2012 a 6. 6. 2012 byla první z těchto škodních událostí mezi účastníky projednána s tím, že vzniklou celkovou škodu ve výši 68 774 Kč žalovaný uznal co do důvodu i výše a mezi účastníky bylo dohodnuto, že tento dluh bude splacen formou srážek ze mzdy v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč měsíčně. Dne 9. 4. 2013 byla druhá z těchto škodních událostí projednána s tím, že vzniklou škodu v celkové výši 62 163 Kč uznal žalovaný co do důvodu i výše a mezi účastníky bylo dohodnuto, že tento dluh bude splacen formou srážek ze mzdy v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč měsíčně. Na úhradu této druhé škody bylo za žalovaného částečně plněno pojišťovnou a k úhradě škody žalovaným tak zbyla částka 14 932 Kč Celkem bylo na náhradu škody žalobcem sraženo ze mzdy žalovaného 37 231 Kč a zbývající část náhrady škody uznané žalovaným z obou škodních událostí činí 46 475 Kč. Za tohoto mezi účastníky nesporného skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudu na posouzení platnosti obou dohod o způsobu náhrady škody i obou uznání dluhu žalovaným, a případně na úvaze, zda jsou dány důvody pro použití moderačního práva soudu dle § 264 zákoníku práce, podle kterého z důvodů hodných zvláštního zřetele může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit. 4. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 257 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. 5. Z nesporných skutkových tvrzení účastníků je zřejmé, že mezi účastníky byly uzavřeny písemné dohody účastníků o způsobu náhrady škody dle § 263 odst. 2 zákoníku práce, které mají veškeré náležitosti určitého a srozumitelného právního jednání a tyto náležitosti mají rovněž obě uznání dluhu žalovaného vůči žalobci co do důvodu i výše. Soud přitom neshledal žádné důvody neplatnosti těchto dohod o náhradě škody i obou uznání dluhu žalovaným dle § 580 a následujících občanského zákoníku, neboť plně svéprávný žalovaný si musel být vědom následků podpisu všech těchto listin. Pokud dnes se značným časovým odstupem žalovaný zpochybňuje svoje zavinění při vzniku obou dopravních nehod, pak jsou tato tvrzení pro účely rozhodnutí o jeho odpovědnosti za škodu irelevantní, neboť byly vzneseny až po uznání obou dluhů žalovaným a žalovanému nic nebránilo svoje výhrady vůči nárokům žalobce uplatnit v době projednání předmětných škod. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný měl prováděny srážky ze mzdy v exekuci a obával se o zaměstnání, neboť existenci těchto jiných dluhů nelze klást k tíži žalobce. Závazek žalovaného z dohod o náhradě škody i uznání dluhu tak platně vznikl a v žalobou uplatněné výši dosud trvá, neboť platí vyvratitelná právní domněnka stanovená v ustanovení § 2053 občanského zákoníku, podle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Vzhledem k charakteru vzniklých škod přitom přichází v úvahu pouze její nahrazení v penězích. 6. Naproti tomu shledal soud za důvodný návrh žalovaného na aplikaci moderačního práva soudu dle shora citovaného ustanovení § 264 zákoníku práce. Dle názoru soudu je třeba zohlednit skutečnost, že obě dopravní nehody se staly v měsíci únoru za nepochybně nepříznivých klimatických podmínek. Je třeba rovněž přihlédnout ke značnému časovému odstupu od vzniku škody do zahájení současného soudního řízení a ke skutečnosti, že byť byly po celé období do současnosti ze mzdy žalovaného prováděny exekuční srážky, mohl žalobce alespoň částečnými srážkami ze mzdy žalovaného svoje nároky uspokojovat, neboť přinejmenším v některých měsících tyto srážky nedosahovaly třetinu čisté mzdy žalovaného dle § 280 odst. 1 o.s.ř. (například v březnu 2014 činila čistá mzda žalovaného 14 400 Kč a na srážkách ze mzdy z ní bylo sraženo pouze 2 532 Kč, v červenci 2014 činila čistá mzda žalovaného 16 206 Kč a na srážkách ze mzdy z ní bylo sraženo pouze 3 828 Kč). Přehlédnout rovněž nelze, že kromě jedné další drobné škody žalovaný za celou další dobu svého zaměstnání u žalobce žádné další škodní události neměl, žalobce požadoval po žalovaném maximum zákonné náhrady škody a značnou část škody již žalovaný žalobci zaplatil. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu tvoří dle názoru soudu důvody zvláštního zřetele hodné pro použití moderačního práva soudu k přiměřenému snížení náhrady škody. Nelze přitom předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce. S přihlédnutím ke všem okolnostem věci dospěl soud k závěru, že za přiměřené snížení náhrady škody lze považovat její snížení na polovinu žalovaným dosud nesplacené škody, tedy na částku 23 237,50 Kč. Právě ohledně této částky proto žalobě jako důvodné vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení, neboť se žalovaný již přede dnem 1. 9. 2020 ocitl vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého dluhu a žalobci dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacen