7 C 144/2021-23 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 31. 10. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným. 2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 22. 6. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že nemá k dispozici žádné další doklady k ověřování úvěruschopnosti žalovaného, než ty, které již byly přílohou žaloby. Žalovaný dosud na svůj dluh neuhradil ničeho. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaný uzavřeli dne 31. 10. 2017 za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru s aktuálním úvěrovým rámcem 35 000 Kč Smlouva není podepsána žádnou smluvní stranou. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že z účtu vybral v den podpisu smlouvy celkem částku 6 000 Kč. Dopisem ze dne 7. 11. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 9 185,25 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 7. 11. 2020. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána také dne 7. 11. 2020. Žalobkyně soudu dále předložila pouze standardní informace o spotřebitelském úvěru a dokument označený„ [jméno] application info“. <i>5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § [číslo], § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Žalovaný přitom vyčerpal pouze částku 6 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. V právě souzeném případě žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřila totožnost dlužníka a kladně posoudila jeho úvěruschopnost. Tato svá tvrzení však na výzvu soudu nedoplnila a nedoložila žádnými důkazy. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila soudu ani jeden doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně soudu sdělila, že nemá žádné doklady prokazující prověření úvěruschopnosti žalovaného, nenařizoval soud z důvodu procesní ekonomie jednání ve věci samé a rozhodl na základě žalobkyní předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost F Bank) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, aniž posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 31. 10. 2017 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dosud žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradil ničeho, představuje bezdůvodné obohacení celou jistinu úvěru, tj. 6 000 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení z této částky, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2020, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalovanému byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů. Oznámení, resp. výzva byly žalovanému podle podacího lístku odeslány dne 7. 11. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tj. 11. 11. 2020 a dne 12. 11. 2020 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 16. 11. 2020 (neboť 15. 11. 2020 byla neděle) a ode dne 17. 11. 2020 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 17. 11. 2020 ve výši odpovídající ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do kapitalizovaného úroku a zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 66,8%: 33,2% (celkově byla žalována částka 9 607,16 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 6 417,53 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku). 9. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do vý