7 C 171/2021-23 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 9 797,80 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 22. 3. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným. Žalobkyně již v samotné žalobě navrhla, aby soud posoudil její nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud by neuznal nárok žalobce z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. 2. Na výzvu soudu žalobkyně sdělila, že žalovaný dosud na svůj dluh uhradil celkem částku 30 010 Kč. 3. K jednání nařízenému na 8. 11. 2021 se nedostavil žalovaný, a z účasti se omluvila též žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaný uzavřeli dne 22. 3. 2019 za pomoci prostředků komunikace na dálku Smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě revolvingového úvěru na kreditním účtu s aktuálním úvěrovým rámcem 80 000 Kč Smlouva není podepsána žádnou smluvní stranou. Z výpisu z účtu žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že zůstatek úvěru po poslední platbě ke dni 18. 4. 2019 činil 8 750 Kč a dlužná částka po splatnosti včetně úroků ke dni 22. 5. 2019 činila celkem 9 797,80 Kč. Z platební bilance žalovaného bylo zjištěno, že z úvěrového účtu vyčerpal celkem částku 33 700 Kč. Dopisem ze dne 13. 1. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 13. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 35 041,75 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 13. 1. 2021. Žalobkyně soudu dále předložila pouze listinu označenou jako„ Loan applocation info“, která obsahuje osobní a kontaktní údaje žalovaného. <i>5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 1810, § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 80 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Žalovaný přitom vyčerpal celkem částku 33 700 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne [anonymizováno] smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v ISIR, Centrální evidenci exekucí apod. a dále že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, které považovala za úplné a pravdivé. Tato svá tvrzení však nedoložila žádnými důkazy. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované nepředložila soudu ani jeden doklad. K nařízenému jednání se žalobkyně nedostavila a nemohla tak být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] Bank) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 3. 2019 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Žalovaný z úvěru vyčerpal částku 33 700 Kč a žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni dosud uhradil celkem 30 010 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného proto činí 3 690 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení z této částky, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byla k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 13. 1. 2021, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalovanému byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů. Oznámení, resp. výzva byly žalovanému podle podacího lístku odeslány dne 13. 1. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. 16. 1. 2021 a dne 17. 1. 2021 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 20. 1. 2021 a ode dne 21. 1. 2021 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 3 690 Kč. Soud proto [anonymizováno] vyhověl ve výroku I. co do částky 3 690 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 1. 2021 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu [anonymizováno] nedůvodnou zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.