7 C 206/2021-17 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 5. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 21. 5. 2019 řádně uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla úvěr ve výši 5 000 Kč. Úrok sjednán nebyl. Částka 5 000 Kč byla žalovanému zaslána na účet č. [bankovní účet] dne 21. 5. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně dopisem ze dne 2. 2. 2021. Předžalobní výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 2. 2. 2021. <i>5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno] SMS) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 5 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [anonymizováno] SMS jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 5 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, odeslané téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 5. 2. 2021. Splatnost proto nastala dne 8. 2. 2021 a od 9. 2. 2021 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 8. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 2. 2021 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 86%: 14% (celkově byla žalována částka 6 124,59 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 5 276,88 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku). 10. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právní zástupkyně za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právní zástupkyně žalobkyně a výše náhrady jejích hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 11. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně, činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaný jako převážně neúspěšný účastník povinen, částku ve výši 1 072 Kč. 12. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshle