7 C 222/2021-15 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 24. 5. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 826 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno] [právnická osoba]) a žalovaným dne 22. 2. 2019. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 000 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. E69D9/78302 ze dne 22. 2. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 4 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 36%, úrok byl dále sjednán ve výši 118,36 Kč. Úvěr byl splatný jednorázově ve splátce 4 972,18 Kč. Výše poplatku za poskytnutí úvěru byla sjednána v částce 853,82 Kč. Úvěr měl být vyplacen bezhotovostním bankovním převodem. Žalovaný přitom ve smlouvě uvedl číslo svého účtu [bankovní účet]. Splatnost úvěru byla sjednána do 30 dnů od poskytnutí finančních prostředků úvěrovanému. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 22. 2. 2019 vyplývá, že [právnická osoba] [anonymizováno], s.r.o.. převedla na účet č. [bankovní účet] částku 4 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 9. 2020 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 9. 10. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a současně žalovaného vyzvala k zaplacení částky 9 679,83 Kč ve lhůtě tří dnů. Dopis byl žalovanému odeslán dne 9. 10. 2020. Žalovanému byla téhož dne zaslána i předžalobní výzva. <i>4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně v rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného jej lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, EUCB, BRKI, NRKI), avšak svá tvrzení nedoložila a uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných důkazů. Za této situace dospěl soud k závěru, že ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše uvedených právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na rozhodnutí SDEU navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 6. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 4 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 10. 2020, odeslané téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 14. 10. 2020. Splatnost proto nastala dne 19. 10. 2020 a od 20. 10. 2020 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 7. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 4 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 20. 10. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 7 285,77 Kč zahrnující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž přiznána jí byla pouze částka 4 328,92 Kč opět včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Každý z účastníků tak byl úspěšný zhruba v polovině předmětu sporu, a proto soud nikomu z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal.