7 C 232/2021-19 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně (dříve pod názvem [právnická osoba]) stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 9 112 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 837130 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 30. 11. 2020. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a dále též smluvní úrok ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, čímž se dostal do prodlení se splněním svého závazku. 2. Soud usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 C 232/2021-10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké konkrétní informace získala o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. 3. Podáním ze dne 13. 10. 2021 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr ve vztahu k jednotlivým splátkám v souladu s ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. První splátka v tomto případě činila 1 200 Kč. Žalobkyně dále doplnila tvrzení v tom směru, že posoudila úvěruschopnost žalovaného po nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků, zejm. do obchodního rejstříku, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí. U žalovaného nenašla žádný negativní záznam. Dále vycházela z údajů o příjmech a výdajích uvedených samotným žalovaným. Výši příjmů si ověřila z výplatní pásky žalovaného, při stanovení výše výdajů vycházela z údajů uvedených na internetových stránkách Českého statistického úřadu. K prokázání svých tvrzení žalobkyně soudu předložila pouze jednu výplatní pásku žalovaného. 4. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 11. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Výše minimální měsíční splátky činila 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, minimálně však [částka]. Poplatek za každé čerpání úvěru činil 20 % z čerpané jistiny. V bodě 6. smlouvy byl sjednán úrok z úvěru ve výši 20 % a smluvní pokuta. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu žalovaného: [bankovní účet]. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že dne 30. 11. 2020 zaslala platbu ve výši 5 000 Kč na účet č. [bankovní účet] s popisem„ [anonymizována tři slova] [číslo] [jméno] Dvorak“. Z výpisu k revolvingovému účtu žalovaného za měsíc listopad 2020 vyplývá, že vyčerpal částku 5 000 Kč. Minimální splátka v prosinci 2020 tak měla činit [částka]. Totožnost žalovaného má soud za prokázanou kopií jeho občanského průkazu. Z výplatní pásky žalovaného za jeden z měsíců (špatně čitelné) roku 2020 vyplývá, že na účet mu byla zaměstnavatelem [právnická osoba] zaslána částka 32 629 Kč. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 6. 5. 2021 se lhůtou k úhradě do 10. 6. 2021. <i>6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“).</i> 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě, z něhož žalovaný prokazatelně vyčerpal částku 5 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 8. V právě souzeném případě žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila soudu pouze jednu výplatní pásku za neidentifikovaný měsíc roku 2020. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných registrech (viz odstavec 3), avšak tato svá tvrzení žádným způsobem neprokázala, resp. nenavrhla důkazy k prokázání těchto tvrzení. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání, když má za to, že pokud by žalobkyně měla nějaké další důkazy k dispozici, předložila by je soudu jako přílohu k doplnění žaloby. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. Zejména s ohledem na výši úvěrového limitu (50 000 Kč) a výši sjednaných poplatků a úroků z tohoto úvěru považuje soud žalobkyní přeloženou jednu výplatní pásku žalovaného za nedostačující k prokázání jeho úvěruschopnosti, a dospěl proto k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 30. 11. 2020 je neplatná. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. 9. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaný z úvěrového rámce ve výši 50 000 Kč vyčerpal pouze částku 5 000 Kč, kterou však dosud žalobkyni ani částečně neuhradil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná, žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč a též na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní upomínce ze dne 6. 5. 2021, v níž mu žalobkyně stanovila lhůtu k úhradě do 10. 6. 2021. Ode dne 11. 6. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 11. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 11. 2. 2021, ve zbylém rozsahu pak výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 12. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský