7 C 252/2021-15 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 4 140 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 25. 6. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným. Žalobkyně navrhla, aby soud posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení, pokud jej neshledá důvodným z titulu smlouvy o zápůjčce. 2. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně souhlasila výslovně, žalovaný tím, že ohledně tohoto postupu soudu neměl žádné námitky, přestože byl vyzván k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 25. 6. 2020 uzavřena elektronicky smlouva o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 3 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 1 400 Kč. Ve smlouvě uvedl žalovaný číslo účtu [bankovní účet]. Žalovaný ve smlouvě se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 4 440 Kč. Splatnost zápůjčky ve smlouvě sjednána nebyla, pouze ve standartních informacích o zápůjčce TETIČKA je uvedena doba trvání úvěru, a to 30 dní. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 25. 6. 2020 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala uvedeného dne na účet č. [bankovní účet] částku 3 000 Kč. Žalovaný svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně dosud neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky dne 18. 2. 2021 a současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů. Téhož dne pak žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. 4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2390 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“). 5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 3 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. poskytla žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 6. V právě souzeném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soudu nepředložila žádné doklady. Vzhledem ke skutečnosti, že sama žalobkyně již v podané žalobě navrhla, aby soud její nárok alternativně posoudil jako bezdůvodné obohacení, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání. Soud na základě listin předložených žalobkyní dospěl k závěru, že její právní předchůdkyně (společnost [právnická osoba]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 6. 2020 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. 7. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 3 000 Kč, která představuje dosud nesplacenou jistinu zápůjčky, resp. částku, která byla na účet žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně převedena. Ve vztahu k částce 3 000 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 8. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2021, odeslaném téhož dne, a to ve lhůtě do tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a též z ust. § 573 o.z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 23. 2. 2021, kdy započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení, která skončila dne 26. 2. 2021. Ode dne 27. 2. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 9. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 3 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 27. 2. 2021, ve zbytku pak nárok žalobkyně výrokem II. zamítl. 10. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle §13 odst. 4 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky (tedy nároky vyplývající z právních vztahů založených obdobnými smlouvami) přitom žalobkyně uplatňuje jen u tohoto soudu opakovaně (např. pod sp. zn. 12 C 6/2021 nebo 5 C 262/2021). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 11. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 69 %: 31 % (celkově byla žalována částka 4 608,41 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizo