5 C 147/2020-175 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 354 000 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení částečně z titulu náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru a částečně z titulu náhrady platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 5. 2017 do 30. 4. 2018. V průběhu řízení navrhla podáním doručeným soudu dne 30. 6. 2022 připuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření na částku 1 180 000 Kč s příslušenstvím s tím, že rozdíl mezi původně požadovanou částkou a nově požadovanou částkou představuje náhrada platu při překážkách v práci na straně žalované za další období od 1. 5. 2018 do 31. 8. 2020 a zaplacení odstupného. Při nezměněném skutkovém stavu se tak jedná o rozšíření žaloby o nároky za další časové období a výsledky dosavadního řízení tak mohou být podkladem pro řízení o změněném rozšířeném návrhu. Soud proto změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření na částku 1 180 000 Kč s příslušenstvím výrokem I. rozsudku dle § 95 odst. 1, 2 o.s.ř. připustil. 2. Skutkově žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že byla od roku 2000 u žalované zaměstnána jako učitelka, od 25. 5. 2006 byla zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou. Dne 2. 7. 2010 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru s uvedením výpovědního důvodu dle § 52 písm. f/ zákoníku práce s tím, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila a sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná tento nesouhlas neakceptovala. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 C 11/2011-146, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, bylo určeno, že předmětná výpověď je neplatná. V následném sporu mezi stejnými účastnicemi pod sp. zn. 5 C 223/2017 o náhradu platu za období do 30. 4. 2017 byla žalované rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 C 223/2017-120, uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 824 554 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 82 496 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastnicemi a nákladech řízení státu. Následně žalovaná žalobkyni přiznanou částku s příslušenstvím zaplatila a žalobkyně vzala žalobu zpět. Přes nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 49 Co 8/2019-149, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku I. a souvisejících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, zamítavý výrok II. rozsudku nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Žalobkyně svůj zájem pokračovat v pracovním poměru u žalované písemně sdělila nejen v reakci na výpověď dne 30. 5. 2011, ale rovněž i dopisem ze dne 2. 8. 2017, na který žalovaná nereagovala. Z další korespondence mezi účastnicemi vyplývá, že žalovaná měla dát žalobkyni dne 29. 5. 2017 další výpověď z pracovního poměru, nicméně tato tvrzená výpověď nabyla žalobkyni doručena a nemůže být proto účinná. Dle názoru žalobkyně tak pracovní poměr trval až do 31. 8. 2020, kdy byl ukončen dohodou účastnic, a až do tohoto dne žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele., přičemž pro účely výpočtu náhrady ušlého platu vycházela pouze z tarifního platu v rozhodném období 29 500 Kč měsíčně bez případných příplatků a valorizací. Zdůraznila, že po celou předmětnou dobu byla připravena práce pro žalovanou dle pracovní smlouvy vykonávat. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně dle jejího názoru neměla a nemá právo na náhradu ušlého platu za období od srpna 2014 do dubna 2017 včetně vyplaceného jí v listopadu 2018 na základě nepravomocného a následně zrušeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018 a má tak vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení, a nemůže mít proto právo na náhradu platu ani za období následující. V návaznosti na výsledek sporu o určení neplatnosti výpovědi mezi účastnicemi dala žalobkyni další výpověď datovanou 29. 5. 2017, kterou považuje za platnou, a dle jejího názoru proto zanikl pracovní poměr žalobkyně u žalované uplynutím výpovědní doby k 31. 8. 2017. Žalovaná se rovněž domnívá, že uplatnění žalobou požadovaných nároků žalobkyní je vzhledem k okolnostem věci v rozporu s dobrými mravy, a i k této skutečnosti by měl soud přihlédnout. V této souvislosti poukázala na svoji argumentaci v předchozích skutkově souvisejících soudních řízeních mezi stejnými účastnicemi. 4. Okresní soud v Třebíči ve věci již rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 5 C 147/2020-76, že základ žalobního nároku je opodstatněn. Vyšel přitom ze závěru, že výpověď datovaná 29. 5. 2017 nebyla žalobkyni řádně doručena a není proto účinná, žalobou uplatněný nárok neshledal právním jednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Z důvodů procesní ekonomie v zájmu předcházení dalších sporů mezi účastnicemi považoval za vhodné rozhodnout nejprve mezitímním rozsudkem o základu nároku žalobkyně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2022, č.j. 49 Co 29/2021-109, tento rozsudek zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, a to zejména s tím, že závěr soudu prvního stupně o opodstatněnosti základu nároku žalobkyně považuje z podrobně popsaných důvodů za předčasný a vzhledem k tomu, že žalobou byly uplatněny dva nároky, též za pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. 5. V dalším řízení soud prvního stupně respektoval právní názor odvolacího soudu o tom, že žalobou uplatněný nárok je částečně za období od 1. 5. 2017 do 9. 5. 2017 nárokem na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru a ve zbývající části je nárokem na náhradu platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele s tím že nárok na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba posuzovat dle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011, a nárok na náhradu platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, vzniklý právní mocí rozsudku o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni, tedy dnem 10. 5. 2017, je třeba posuzovat podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 7. 2017. 6. Podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 6. 2011 dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle § 208 zákoníku práce ve znění účinném do 13. 7. 2017 nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedené v 207, přísluší mi náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87). 7. Z oznámení žalobkyně datovaného 30.5.2011 zaslaného doporučeně žalované vyplývá, že žalobkyně před dnem skončení své pracovní neschopnosti, kterým měl skončit její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi danou jí žalovanou dne 2.7.2020 dle § 52 písm. f/ zákoníku práce, sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání žalovanou dle pracovní smlouvy. Toto další zaměstnávání nebylo žalobkyni žalovanou jako zaměstnavatelem umožněno. Z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 C 11/2011-146, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, vzal soud dále za prokázané, že tímto rozsudkem byla určena neplatnost shora uvedené výpovědi. Právní vztah mezi účastnicemi se tak po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně, kterým měla uplynout výpovědní doba, i nadále řídil pracovní smlouvou mezi účastnicemi. 8. Vzhledem k uvedenému shora se soud musel nejprve zabývat otázkou účinnosti výpovědi dané žalobkyni datované 29. 5. 2017. Podle § 334 odst. 1 zákoníku práce ve znění platném k tomuto dni písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Podle § 334 odst. 4 zákoníku práce je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 336 odst. 2 věta druhá zákoníku práce zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam. Sama žalovaná nezpochybňuje, že výpověď datovaná 29. 5. 2017 nebyla žalobkyni zaslána do vlastních rukou a nemohla proto být žalobkyni doručena dle shora citovaných záko