7 C 268/2022-20 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 1. 8. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 021,04 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným dne 23. 3. 2020. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 400 Kč. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 27. 10. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v registrech/databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI bez uvedení výsledku těchto lustrací. Odesláním žádosti o úvěr potvrdil žalovaný, že má pravidelný příjem a je schopen úvěr splatit. Právní předchůdkyně žalobkyně nepojala důvodné podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit. Žádné důkazy k prokázání uvedených tvrzení žalobkyně neoznačila, ani nepředložila a uvedla, že je nemá k dispozici. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze smlouvy o úvěru č. B0005000613492078-A uzavřené dne 23. 3. 2020 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) poskytla žalovanému úvěr ve výši 2 400 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný již podepsal unikátním SMS kódem. Roční zápůjční úroková sazba činila 40 %. Celkový poplatek za poskytnutí úvěru činil 1 001,04 Kč po slevě, resp. 2 621,04 Kč před slevou. Celá splatná částka tak činila 3 477,31 Kč (po slevě), resp. 5 097,31 Kč (před slevou). RPSN byla sjednána ve výši 10 673,20 %. Doba trvání úvěru byla sjednána na 29 dní. Úvěr měl být splacen jedinou splátkou ke dni 21. 4. 2020. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že dne 21. 2. 2020 odešla na účet č. [bankovní účet] (jehož majitelem je dle úvěrové smlouvy žalovaný) částka 2 400 Kč. Jako odesílatel částky je uvedena právní předchůdkyně žalobkyně. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2022. Stejného dne pak byla žalovanému zaslána i předžalobní upomínka. <i>Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 2 400 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně sice tvrdila, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak svá tvrzení nijak nedoložila, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila soudu ani jeden doklad. Soud ve věci nenařizoval jednání za účelem poučení žalobkyně dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť žalobkyni písemně k doplnění tvrzení vyzval před vyhlášením rozhodnutí a žalobkyně sdělila, že žádnými doklady nedisponuje. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila jeho schopnost tento úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 3. 2020 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dosud žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradil ničeho, představuje bezdůvodné obohacení celou jistinu úvěru, tj. 2 400 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru jsou neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2022, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalovanému byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů od doručení. Oznámení, resp. výzva byly žalovanému podle podacího lístku odeslány dne 20. 1. 2022. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. 25. 1. 2022 a dne 26. 1. 2022 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 28. 1. 2022 a ode dne 29. 1. 2022 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 2 400 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 2 400 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 29. 1. 2022 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Každý z účastníků byl úspěšný zhruba v polovině tohoto sporu, a proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich.