5 C 172/2024-22 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 2. 2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 41 842 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 15. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit včetně smluvního poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 21 842 Kč do 15. 10. 2022. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet dne 15. 9. 2022. Schopnost žalovaného splatit úvěr byla ověřena z veřejně dostupných databází a údajů poskytnutých žalovaným. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2023 přešla předmětná pohledávka vůči žalovanému na žalobce a žalovaný byl o postoupení pohledávky písemně informován. Žalovaný dosud žalobci spornou částku ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení.2. Žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.3. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru č. B0002020909407219 z 15. 9. 2022, formulářem pro standardní informace o úvěru, výpisem z účtu žalobce u ČSOB a.s., smlouvou po postoupení pohledávek z 11. 12. 2023 včetně její přílohy obsahující seznam postupovaných pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky z 21. 12. 2023 včetně podacího lístku.4. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost žalovaný v průběhu řízení nezpochybnil, vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 15. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit včetně smluvního poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 21 842 Kč do 15. 10. 2022. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet dne 15. 9. 2022. Schopnost žalovaného splatit úvěr byla ověřena z veřejně dostupných databází a údajů poskytnutých žalovaným. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2023 přešla předmětná pohledávka vůči žalovanému na žalobce a žalovaný byl o postoupení pohledávky písemně informován.5. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobce se soud musel zabývat v první řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu jako její celek je třeba shledat absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. K neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, soud přihlédne dle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Následkem jednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto právního jednání.6. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaný při uzavření smlouvy s právním předchůdcem žalobce vystupoval v pozici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku. Ze smlouvy o úvěru přitom vyplývá, že jistina úvěru činila 20 000 Kč, zápůjční úroková sazba činila 40 % ročně, tedy 480 % při době trvání spotřebitelského úvěru 30 dnů a RPSN za celý úvěr činila 9 088,10 %. Smlouva tak byla koncipována jednoznačně nevyváženě v neprospěch spotřebitele a soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové právní jednání požívat právní ochranu s odkazem na autonomii vůle účastníků závazkového vztahu, která nemůže být bezbřehá a usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobce úvěr ve výši 20 000 Kč vyplacen na jeho účet a je zřejmé, že žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy ani částečně nesplnil. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy se tak právní vztah mezi účastníky řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení.7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 věta první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovanému na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč. Bezdůvodné obohacení je dluhem splatným na výzvu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Za výzvu žalovanému k plnění lze považovat výzvu před zahájením řízení obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky datovanou 21. 12. 2023, která byla stejného dne odeslána poštou. Lze předpokládat, že se tato výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 23. 12. 2023 a žalobce stanovil lhůtu žalovanému pro splnění jeho závazku do tří dnů. Dnem následujícím, tedy dnem 27. 12. 2023 se žalovaný vůči žalobci ohledně jistiny dluhu ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Tímto dnem tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Ohledně částky 20 000 Kč a zákonných úroků z prodlení od 27. 12. 2023 proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. Ve zbývající části pak žalobu nemající oporu v hmotném právu jako nedůvodnou zamítl.9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný a obecně tak žalovanému vzniklo právo na náhradu části nákladů řízení. Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.