5 C 248/2025-19 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 11 801,27 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 31. 8. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 47 700 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných denních splátkách způsobem stanoveným ve smlouvě. Úroková sazba byla sjednána na 1,066 % denně s tím, že první splátka je splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z doložitelných příjmů a výdajů žalovaného a jí poskytnutých údajů v žádosti o úvěr i z veřejně dostupných registrů. Žalovaný tento úvěr čerpal dne 31. 8. 2024 ve výši 5 000 Kč a na splnění svých závazků vyplývajících ze smlouvy dosud žalobci nic nezaplatil. Poplatek za vyplacení tranší úvěru činí 99,50 Kč a smluvní úrok ke dni zahájení řízení činí 6 374,70 Kč. Žalovaný dosud spornou částku ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení.2. Žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.3. Soud provedl dokazování smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 8. 2024 včetně její přílohy obsahující předpis denních splátek a informace pro spotřebitele, všeobecnými obchodními podmínkami žalobce, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, popisem základních vlastností úvěru, přehledem platby vyplacené žalovanému, obecnými principy posuzování úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikovanými příjmy, výzvou žalobce zaslanou žalovanému z 30. 12. 2024 a výzvou před zahájením řízení z 16. 4. 2025 včetně podacího lístku. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 31. 8. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 47 700 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných denních splátkách způsobem stanoveným ve smlouvě. Úroková sazba byla sjednána na 1,066 % denně s tím, že první splátka je splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z doložitelných příjmů a výdajů žalovaného a jí poskytnutých údajů v žádosti o úvěr i z veřejně dostupných registrů. Žalovaný tento úvěr čerpal dne 31. 8. 2024 ve výši 5 000 Kč a na splnění svých závazků vyplývajících ze smlouvy dosud žalobci nic nezaplatil. Poplatek za vyplacení tranší úvěru činí 99,50 Kč a smluvní úrok ke dni zahájení řízení činí 6 374,70 Kč.4. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobce se soud musel zabývat v první řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu jako její celek je třeba shledat absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. K neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, soud přihlédne dle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Následkem jednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto právního jednání.5. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaný při uzavření smlouvy s žalobcem vystupoval v pozici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku. Ze smlouvy o úvěru přitom vyplývá, že denní procentní sazba smluvních úroků činila 1,066 % denně, což odpovídá úrokové sazbě asi 389 % ročně. Tato úroková sazba mnohonásobně převyšuje úrokové sazby požadované bankami v době uzavření předmětné smlouvy. Smlouva tak byla koncipována jednoznačně nevyváženě v neprospěch spotřebitele a soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové právní jednání požívat právní ochranu s odkazem na autonomii vůle účastníků závazkového vztahu, která nemůže být bezbřehá a usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že žalovanému byl žalobcem úvěr ve výši 5 000 Kč vyplacen na jeho účet, přičemž z výpisu předloženého žalobcem i jeho skutkových tvrzení v žalobě je zřejmé, že žalovaný žalobci dosud na splnění svého závazku ze smlouvy nic nezaplatil. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy se tak právní vztah mezi účastníky řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení.6. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 věta první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.7. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovanému na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč. Bezdůvodné obohacení je dluhem splatným na výzvu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Za výzvu žalovanému k plnění lze považovat výzvu před zahájením řízení z 16. 4. 2025, která byla stejného dne odeslána poštou. Lze předpokládat, že se tato výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného následujícího dne, a žalobce stanovil lhůtu žalovanému pro splnění jeho závazku do tří dnů. Dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tedy dnem 20. 4. 2025, se žalovaný vůči žalobci ohledně jistiny dluhu ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Tímto dnem tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž k tomuto dni činila zákonná výše úroků z prodlení odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí 12 % ročně. Ohledně částky 5 000 Kč a zákonných úroků z prodlení od 20. 2. 2025 do zaplacení proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. Ve zbývající části pak žalobu nemající oporu v hmotném právu jako nedůvodnou zamítl.8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.