7 C 151/2025-35 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhá se žalobkyně po žalované zaplacení částky 21 343,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 4. 4. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly právní předchůdkyní žalobkyně žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná na svůj dluh dosud uhradila částku 3 300 Kč. Žalobkyně po žalované požadovala též zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024.2. Soud usnesením vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace získala její právní předchůdkyně o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. Žalobkyně v podání ze dne 28. 1. 2026 uvedla, že úvěruschopnost žalované posoudila na základě informací získaných od žalované a z výměry důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky 4/2023. Současně žalovanou lustrovala v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem. Žádný doklad však ke svým tvrzením nepřipojila. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně z účasti u jednání omluvila, nemohla být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 4. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 10 000 Kč za poplatek ve výši 8 469 Kč, složený z úroku ve výši 4 971 Kč a poplatku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve vši 1 998 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 86%, RPSN ve výši 192,45 %. Žalovaná se zavázala uhradit celkem částku 20 393 Kč v 52 týdenních splátkách po 393 Kč, resp. 350 Kč v poslední splátce. Ve smlouvě byla dále sjednána mj. i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je zákazník v prodlení, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální celkové výše smluvních pokut uplatněných dle smlouvy. Ze zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) bylo zjištěno, že žalovaná žije s rodiči, má učňovské vzdělání, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost. Úvěr potřebovala na neočekávané výdaje. V době podání žádosti o úvěr byla na rodičovské dovolené a její příjem činil 10 000 Kč měsíčně, její ostatní příjmy měly činit 1 330 Kč měsíčně a další příjmy domácnosti 25 000 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje dle žádosti činily 2 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně měla údaj o příjmu žalované ověřit z výměru důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky. Tento dokument však žalobkyně soudu nepředložila. Dopisem ze dne 29. 7. 2024 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované, že pohledávka přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024. Předžalobní výzvou zaslanou žalované dne 28. 2. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 24 776,56 Kč nejpozději do 15. 3. 2025. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 3 300 Kč.4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395, § 580 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen „ZoSÚ“).5. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu sice doplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které učinila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak svá tvrzení ničím neprokázala. Nepředložila žádný doklad o výši příjmu žalované, ani doklad o její lustraci v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně nadto ani netvrdila, že by žalovanou lustrovala v jiných databázích dlužníků (např. CEE, SOLUS apod.) nebo že by zjišťovala reálnou výši jejích výdajů. Za situace, kdy žalovaná byla na rodičovské dovolené s jedním dítětem, se žalovanou tvrzené výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně jeví jako nereálně nízké. Za této situace nemůže žalobkyně argumentovat tím, že úvěruschopnost žalované prověřila s odbornou péčí.6. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.7. Smlouva o úvěru nadto obsahuje ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, různých poplatků a dalších sankcí pro případ prodlení žalované (viz bod 6. smluvních podmínek, které navíc nejsou žalovanou podepsány. Smlouva je proto jako celek neplatná nejen dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, ale též dle ust, § 580 odst. 1 o. z.8. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 3 300 Kč a bezdůvodné obohacení proto představuje částku 7 700 Kč (10 000 Kč – 3 300 Kč).9. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem finanční situaci žalované, k níž se vyjádřila při jednání soudu, umožnil soud žalované úhradu této částky ve splátkách. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalované s jejich úhradou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).10. Soud proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 7 700 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).11. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla úspěšnějším účastníkem řízení žalovaná, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.