7 C 243/2025-21 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 35 470 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. 6. 2024 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, navrhla žalobkyně posoudit její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, na jehož účet byla částka právní předchůdkyní žalobkyně převedena částka 22 000 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Z listiny předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Z výpisů z běžného účtu u , právnická osoba, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) zaslala na účet č. , č. účtu, dne 28. 6. 2024 částku 5 000 Kč, dne 29. 6. 2024 částky 700 Kč a 1 100 Kč, dne 30. 6. 2024 částky 1 100 Kč, 2 300 Kč, 1 400 Kč, 1 300 Kč a 1 700 Kč, dne 1. 7. 2024 částky 1 500 Kč a 1 100 Kč a dne 2. 7. 2024 částky 1 700 Kč a 3 100 Kč. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 28. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr až do výše 5 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 150 % ročně. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na bankovní účet č. , č. účtu, . Následně bylo uzavřeno celkem 11 dodatků, které smlouvě, kterými byl úvěrový rámec postupně navyšován až na částku 22 000 Kč (dodatek č. 11 ze dne 2. 7. 2024. Tato částka odpovídá celkové částce převedené na účet žalovaného. Dopisem ze dne 7. 12. 2024 vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k úhradě částky 35 623 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze ne 15. 1. 2025. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 15. 1. 2025. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný dosud na svůj dluh neuhradil ničeho.5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.6. Na základě tvrzení obsažených v žalobě a listin k ní připojených dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. netvrdila, ani neprokázala, že by tak učinila. Již v samotné žalobě přitom žalobkyně navrhla, aby soud eventuálně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. S ohledem na to soud žalobkyni nevyzýval k doplnění tvrzení a označení důkazů dle ust. § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.7. Smlouva o úvěru je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z žalovaným nezpochybněných žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalobkyni ani její právní předchůdkyni dosud neuhradil ničeho. Bezdůvodné obohacení proto představuje celou poskytnutou částku, tj. 22 000 Kč.8. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).9. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 22 000 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).10. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 2 540 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále též jen „AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT, neboť toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT.11. Podle § 14b odst. 1 bodu 3. AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 2 100 Kč (tedy 700 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 6 písm. a/ AT), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad. Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 2 904 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 1 419 Kč) celkově 4 323 Kč. V poměru úspěchu (56 %) a neúspěchu žalobkyně (44 %), činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaný jako převážně neúspěšný účastník povinen, částku 518,76 Kč (tj. 12 % z částky 4 323 Kč). Při hodnocení poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu zohlednil soud též požadované příslušenství pohledávky kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku.12. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř., lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.