19 C 41/2022-38 — Okresní soud v Trutnově

Žalobou podanou dne 23. 11. 2021 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 29.550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11. 1. 2021 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 3. 2021 mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO] (původní věřitel) jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 15. 12. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr v celkové výši po navýšení úvěru 25.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 10. 1. 2021 spolu se sjednaným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4.550 Kč. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaná částka sestávala z nesplacené jistiny úvěru ve výši 25.000 Kč a z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.550 Kč. K uzavření smlouvy o úvěru došlo prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Peněžní prostředky byly žalovanému vyplaceny dne 15. 12. 2020 převodem na bankovní na bankovní účet žalovaného č, [bankovní účet], který je totožný s účtem, z něhož byla převedena platba registračního poplatku žalovaným ve výši 1 Kč. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Žalovanýna dluh nic neuhradil přes upomínky ze strany žalobce. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadoval žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalobce omluvil neúčast při jednání soudu a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Žalovaný se k nařízenému jednání soudu nedostavil, i když předvolání k jednání mu bylo doručeno postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. dne 24. 2. 2022 na adresu jeho trvalého bydliště zapsanou v evidenci obyvatel. Neúčast při jednání neomluvil, o odročení jednání nepožádal. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalovaného. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 15. 12. 2020 uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru č. 570069002. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr po sjednaném navýšení úvěru ze dne 2. 1. 2021 v celkové výši 25.000 Kč. Předmětná částka byla poukázána na účet žalovaného dne 15. 12. 2020 ve výši 15.000 Kč a dne 4. 1. 2021 ve výši [číslo]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 10. 1. 2021. Doba trvání úvěru tak činila 26 dnů. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou zaplatit i poplatek za poskytnutí úvěru 4.550 Kč. Uvedené skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru a z výpisu z účtu dokladujícího poukázání částky v celkové výši 25.000 Kč na účet označený žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 postoupil původní věřitel [právnická osoba] i pohledávku za žalovaným žalobci. Dopisem ze dne 15. 7. 2021 oznámila společnost [právnická osoba] žalovanému, že pohledávka vzniklá na základě výše uvedené smlouvy v celkové výši 34.000 Kč byla postoupena žalobci. Předžalobní upomínkou z téhož dne byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 34.000 Kč a nákladů zastoupení 6.678 Kč Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek se seznamem pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z předžalobní upomínky. <i>Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>Dle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Dle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.</i> <i>Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> Soud předně dovodil, že žalobce je v tomto řízení aktivně legitimován, protože mu vymáhaná pohledávka byla postoupena původním věřitelem [právnická osoba] Postoupení pohledávky bylo osvědčeno smlouvou o postoupení pohledávek se seznamem pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. Žalovaný se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Mohl by se bránit tím, že na místo žalobci plnil původnímu věřiteli. Taková obrana však uplatněna nebyla. Mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru. Tato byla uzavřena v souladu s výše citovaným ustanovením § 2395 o.z. Současně je zřejmé, že žalovaný při uzavření smlouvy byl v postavení spotřebitele, právní předchůdce žalobce byl v postavení podnikatele. Věc je tedy nutno posuzovat rovněž podle ustanovení upravujících spotřebitelské smlouvy (§ 1810 a násl. o. z.). Bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému částku 25.000 Kč jako předmět úvěru poukázal na jím označený účet. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci jistinu a tzv. poplatek za poskytnutí úvěru, který byl sjednán pevnou částkou 4.550 Kč. Ujednání o poplatku je třeba kvalifikovat jako ujednání o úroku v souladu s platným ust. § 2392 o.z. V řízení nebylo náležitě prokázáno, že právní předchůdce žalobce splnil povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka. Splnění této povinnosti je podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ustanovení národního práva, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váže jen na námitku spotřebitele, jako je tomu v případě § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie a nelze je použít (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců. Soud by mohl dovodit, že právní předchůdce žalobce náležitě prověřil úvěruschopnost žalovaného, pokud by bylo prokázáno, že ověřené příjmy žalovaného poté, kdy splní závazky související s uspokojováním každodenních potřeb (bydlení apod.), jakož i další zákonné závazky (vyživovací povinnosti, eventuální další smluvní závazky), umožní ve lhůtě necelého 1 měsíce vrátit jak dlužnou jistinu, tak i poplatek za poskytnutí úvěru. Doklady o tom, že úvěruschopnost žalovaného byla náležitě ověřena, však předloženy nebyly. Za těchto okolností nelze dovodit, že úvěruschopnost žalovaného byla náležitě prověřena, ani že úvěr byl poskytnut v rozsahu přiměřeném jeho skutečným majetkovým poměrům. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti věřitele je neplatnost smlouvy. Žalobce se tak mohl podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení úspěšně domáhat pouze vrácení dlužné jistiny. Poukázání předmětu úvěru na účet označený žalovaným bylo prokázáno. Naproti tomu žalovaný, který byl v řízení nečinný, netvrdil ani neprokázal, že dlužnou jistinu ve sjednané lhůtě splatil. Soud proto žalobci přiznal částku 25.000 Kč, která představuje poskytnuté peněžní prostředky právním předchůdcem žalobce žalovanému, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá nařízení vlády č. 353/2013 Sb. V části o požadovaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4.550 Kč pak žalobu výrokem II. rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný v 84,60 % a neúspěšný v 15,40 %,