30 C 137/2020-205 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobkyně se v soudním řízení zahájeném dne 15. 6. 2020 domáhala, aby soud rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které obdržela od žalované dne 27. 4. 2020. Zároveň žalobkyně uplatnila peněžité nároky v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru. Uvedla, že od 21. 4. 2020 je v dočasné pracovní neschopnosti. Za dobu trvání nemoci do 4. 5. 2020 má žalovaná povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.764 Kč, od 5. 5. 2020 do budoucna pak povinnost k náhradě mzdy ve výši průměrného výdělku, a to od skončení pracovní neschopnosti žalobkyně do doby, kdy žalobkyni bude umožněno pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměru. V podání ze dne 3. 8. 2020 formulovala žalobkyně návrh na náhradu mzdy tak, že nárokuje od 5. 5. 2020 do budoucna částku 24.632 Kč po dobu 12 měsíců, odpovídající průměrnému měsíčnímu čistému výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V podání ze dne 9. 9. 2021 vyčíslila žalobkyně náhrady celkem na částku 209.710,14 Kč s tím, že její pracovní neschopnost trvala do 19. 8. 2020 a od 15. 3. 2021 je zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Náhrada mzdy od ukončení pracovní neschopnosti do nástupu žalobkyně do práce byla požadována ve výši 169.196,14 Kč, náhrada za nevyčerpanou dovolenou za roky 2020 a 2021 byla požadována ve výši 27.750 Kč. 2. Konečnou úpravu požadovaného peněžitého plnění provedla žalobkyně podáním ze dne 12. 8. 2022. Setrvala na nároku na zaplacení částky 12.764 Kč za období od 21. 4. 2020 do 4. 5. 2020. Po skončení pracovní neschopnosti pak požadovala částku 9.524 Kč za 8 pracovních dnů v srpnu 2020, 6 x částku 25.000 Kč za měsíce září 2020 až únor 2021 a částku 10.870 Kč za 10 pracovních dní v březnu 2021, celkem 170.394 Kč. Žalobkyně upřesnila nárok na úrok z prodlení z dlužných částek, a to vždy od prvního dne v měsíci následujícího po měsíci, v němž nastala splatnost náhrady mzdy. Co do částky 26.552,14 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět. 3. Rozsudkem ze dne ze dne 18. srpna 2021 č. j. 30 C 137/2020-159 okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 4. 2020, doručené žalobkyni dne 27. 4. 2020, je neplatné, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy v důsledku neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je co do základu dán a že o výši nároku na náhradu mzdy náležící žalobkyni a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozsudek určující neplatnost ukončení pracovního poměru žalobkyně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2022 č. j. 26 Co 328/2021 – 185. Oba rozsudky jsou pravomocné dnem 24. 3. 2022. Tím byla postavena na jisto existence peněžitých nároků žalobkyně jako zaměstnankyně proti žalované jako zaměstnavatelce, s tím, že o konkrétní výši bude rozhodnuto na základě výsledků následného dokazování. 4. Žalobkyně doplnila, že její pracovní neschopnost byla ukončena dne 19. 8. 2020. Vzhledem k probíhajícímu sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti (tj. od 20. 8. 2020) nevykonávala pro žalovanou práci ani od ní nepobírala mzdu. Žalobkyně nastoupila do zaměstnání k novému zaměstnavateli dne 15. 3. 2021, aniž by došlo k řádnému ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované v souladu se zákoníkem práce. Za dobu trvání neschopnosti od 5. 5. 2020 do 19. 8. 2020 se žalobkyně žádného plnění od žalované nedomáhala, neboť pobírala nemocenské dávky. Od 20. 8. 2020 do 14. 3. 2020 pak žalobkyně požadovala náhradu mzdy ve výši 25.000 Kč měsíčně s tím, že nárok na mzdu ve výši 25.000 Kč čistého měsíčně vyplývá z pracovní smlouvy a byl potvrzen výpovědí bývalého jednatele žalované [jméno] [příjmení]. 5. Výplatními lístky za měsíce leden, únor a březen 2020 vzal soud za prokázané, že za první kalendářní čtvrtletí roku 2020 byl průměrný hodinový výdělek žalobkyně pro náhrady ve výši 187,64 Kč. Výše redukovaného průměrného výdělku pro dočasnou pracovní neschopnost činila 168,87 Kč, tedy 90 % průměrného hodinového výdělku. Za měsíc leden 2020 byla žalobkyni vyplacena mzda 24.942 Kč, za měsíc únor 2020 mzda 24.810 Kč a za měsíc březen rovněž 24.810 Kč. Z výplatnice za měsíc duben 2020 vyplývá, že žalobkyni byla vyplacena čistá mzda 13.506 Kč, žalovaná při výpočtu vycházela z toho, že žalobkyně v tomto měsíci odpracovala pouze 7,5 dnů a čerpala dovolenou 4,5 dne. Žalobkyně správnost výplatnice za duben 2020 sporovala, s tím, že do nástupu na pracovní neschopnost dne 21. 4. 2020 odpracovala 12 dnů a v měsíci dubnu žádnou dovolenou nečerpala. 6. V článku I. bod 10 pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem ze dne 28. 3. 2019 je uvedeno, že výše čisté mzdy je stanovena na 25.000 Kč. V pracovní smlouvě z 3. 6. 2019 údaj o výši mzdy chybí. Soudu nebyl předložen mzdový výměr, kterým by byla stanovena (hrubá) mzda náležející žalobkyni od jejího nástupu do práce. Výpovědí [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že v době přijímání žalobkyně do pracovního poměru vykonával činnost jednatele žalované. Žalobkyně začala u žalované dne 1. 6. 2019 pracovat jako účetní. Bylo dohodnuto, že mzda žalobkyně bude činit 25.000 Kč čistého měsíčně. I když smlouva z 3. 6. 2019 ujednání o výši mzdy neobsahuje, platilo, že žalobkyně bude za vykonanou práci dostávat mzdu 25.000 Kč čistého. 7. Žalobkyně dopisem ze dne 30. 4. 2020 oznámila žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 27. 4. 2020. Uvedla, že trvá na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala sjednanou prací podle pracovní smlouvy, a že je připravena na základě vyzvání kdykoli nastoupit do zaměstnání. Dopis žalobkyně byl vložen do schránky na adrese sídla žalované dne 19. 5. 2020. 8. Podle 190 odst. 1, 2 zákoníku práce zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského. Náhrada mzdy nebo platu podle odstavce 1 přísluší ve výši 60 % průměrného výdělku. 9. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. 10. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 354 odst. 1, 2 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. 11. V projednávaném případě žalobkyně bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo doručeno oka