7 C 64/2022-50 — Okresní soud v Trutnově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 589 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného (jistinu poskytnutého úvěru) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 8. 11. 2021. Původně (v rámci rozkazního řízení) byl předmětem řízení nárok vyplývající z úvěrové smlouvy žalobkyně na zaplacení nesplacené části úvěru ve výši 9 589 Kč spolu s příslušenstvím (úrokem, úrokem z prodlení, zákonným úrokem z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 4 790 Kč, avšak žalobkyně vzala žalobu částečně zpět (v rozsahu smluvní pokuty a příslušného úroku, úroku z prodlení a zákonného úroku z prodlení) z důvodu, že nedisponovala důkazy k prokázání, že byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. 2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Shodná výzva k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla rovněž doručena i žalobkyni. Ani ta se však na výzvu soudu nevyjádřila. Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání. 3. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 15. 5. 2019 s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný obdržel částku 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu se smluvním kapitalizovaným úrokem ve výši 13 045,40 Kč ve 36 splátkách ve výši 640,15 Kč (poslední splátka byla splatná 15. 5. 2022). Celkem se tak žalovaný zavázal zaplatit na jistině a úroku částku 23 045,40 Kč. Žalovaný celkem uhradil na smlouvu o úvěru právní předchůdkyni žalobkyně částku 3 560,60 Kč Smlouvou ze dne 11. 6. 2021 pak byla s účinností ke dni 14. 6. 2021 pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2021. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 7. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně: 10. Žaloba je částečně důvodná. Mezi účastníky existuje právní poměr ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně je v řízení aktivně legitimována, protože žalovaná pohledávka jí byla původním věřitelem postoupena. Žalobkyně rovněž prokázala, že původní věřitel žalovanému poskytl úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnutý úvěr splatil, netvrdil, že by smlouvu neuzavřel nebo že by mu úvěr nebyl poskytnut. 11. Původní věřitel ovšem nesplnil povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka. Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje doklady k prověření úvěruschopnosti žalovaného. Za těchto okolností lze dovodit, že úvěruschopnost žalovaného nebyla náležitě posouzena. Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je neplatnost smlouvy o úvěru uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným. Ostatně sama žalobkyně podle toho v průběhu řízení upravila svůj žalobní návrh tak, že žalobu vzala částečně zpět a nadále požadovala pouze nesplacenou část jistiny ve výši 9 589 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2021 do zaplacení. 12. Žalobkyni proto náleží nárok na vrácení dlužné jistiny z titulu bezdůvodného obohacení, nikoli však v částce 9 589 Kč, ale pouze v částce 6 439,40 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na (neplatnou) smlouvu o úvěru zaplatil celkem 3 560,60 Kč O tuto částku tak bylo nutno ponížit částku 10 000 Kč, která byla právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému poskytnuta. V části převyšující částku 6 439,40 Kč byla proto žaloba zamítnuta. 13. Soud naopak zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 589 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. 14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto právo by sice podle § 142 odst. 1 o. s. ř. svědčilo žalovanému, který byl v převažující části úspěšný, když žalobkyně původně žalobou nárokovala na jistině úvěru a smluvní pokutě celkem částku 14 379 Kč a rozsudkem jí byla přiznána pouze částka 6 439,40 Kč (poměr úspěchu jednotlivých účastníků byl tedy 44,8 % ku 55,2 % ve prospěch žalovaného). Avšak žalovaný byl v řízení nečinný a žádné náklady, které by bylo třeba nahrazo