Žalobkyně se domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku shora s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 31. 3. 2015 smlouvu o úvěru č. 464529, kterou zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal jej splácet ve splátkách ve výši 606 Kč. Žalovaný uhradil částku ve výši 24 200 Kč, která byla započtena na úhradu nákladů, smluvník pokut, poplatku, na jistinu a na úrok.2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dne 8. 6. 2026. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě. Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 20. 7. 2026.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 464529 a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 2. 9. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným uvedenou smlouvu, na základě, které se žalovanému zavázala poskytovat úvěr s jistinou ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen v 60měsíčních splátkách po 606 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Celková splatná částka podle smlouvy činila 36 360 Kč, z toho jistina činila 20 000 Kč, úrok 3 960 Kč a poplatky 12 400 Kč. Úvěr byl sjednán jako hotovostní, jiný než na bydlení, bezúčelový.4. Z evidenční kary klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho mzda je ve výši 22 859 Kč, jeho výdaje ve výši 17 075 Kč, disponibilní zůstatek je ve výši 5 784 Kč.5. Z prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že právní předchůdkyně neprověřovala úvěruschopnost žalovaného, neboť žalovanému nebyl poskytnut žádný další úvěr, pouze byly optimalizovány stávající závazky žalovaného u právní předchůdkyně za účelem snížení výše splátek.6. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě žalobou uplatňovaných pohledávek vyzván dopisem z 9. 4. 2026.7. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, ve kterých rejstřík žalovaného lustrovala, odkázala na předložené listiny, včetně evidenční karty a předložila dvě výplatní pásky. Z výplatní pásky za červen 2024 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 17 355 Kč, náhrady ve výši 3 385 Kč, stravenkový paušál 910 Kč. Z výplatní pásky za červenec 2024 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného byl 22 668 Kč, stravenkový paušál ve výši 1 400 Kč.8. Z dalších v řízení provedených důkazů soud nezjistil pro posouzení věci žádná významná skutková zjištění.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.11. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně: Žaloba není důvodná. Žalobkyně nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného). Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).12. Doklady o tom, že úvěruschopnost žalovaného byla náležitě ověřena, tj. ve smyslu výše uvedeného žalobkyně doložila pouze dvě výplatní pásky, kdy čistý příjem žalovaného činil 20 011,50 Kč, což činí jiný příjem než v evidenční kartě. Žalobkyně nevysvětlila a nesdělila, jak daný rozdíl posoudila, jestli vůbec. K výdajům se žalobkyně nevyjádřila nijak. V evidenční kartě je uvedeno, životní výdaje na bydlení činí 8 932 Kč, životní minimum ověření 4 860 Kč a nebankovní závazky 3 283 Kč. Z daného vyplývá, že žalobkyně vycházela pouze z údajů v evidenční kartě, které jsou od předložených příjmů odlišné, jak je uvedeno shora a výdaje dlužníka si neověřila vůbec. Za těchto okolností soud shledal, že pro absenci tvrzení žalobkyně a dalších listin žalobkyně nedostatečně prověřila posouzení úvěruschopnosti žalovaného, smlouva o úvěru dle § 9 ZSÚ je tak neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v této smlouvě.13. Protože žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši rovnající se částce poskytnutého úvěru, tj. 20 000 Kč, které byl žalovaný povinen vydat. Avšak vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil na neplatnou smlouvu o úvěru částku 24 200 Kč (která byla započítávána náklady, poplatky, smluvní pokuty atd., na něž ovšem nemá žalobkyně vzhledem k neplatnosti smlouvy nárok), žádné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného k dnešnímu dni netrvá, neboť žalovaný jemu poskytnutou částku přeplatil. Z uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto právo by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. svědčilo žalovanému, který byl v řízení úspěšný, neboť žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Avšak žalovaný byl v řízení nečinný a žádné náklady, které by bylo třeba nahrazovat, mu nevznikly, a proto bylo na místě rozhodnout o nákladech řízení způsobem uvedeným shora.