8 C 303/2019-37 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela smlouvu o přepravě osob tím, že nastoupil do vozidla MHD provozovaného žalobkyní. Po započetí přepravy se žalovaný na výzvu pověřené osoby neprokázal platným jízdním dokladem, a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyni vždy vedle jízdného ve výši 18 Kč i přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalovaná však přes zaslanou výzvu částku nezaplatila. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala od prvého dne prodlení do zaplacení. Následně žalobkyně doplnila k výzvě soudu, že na své žalobě trvá i přes znalost rozsudku zdejšího soudu o omezení svéprávnosti žalované, neboť žalovaná je ve svéprávnosti pouze omezena, nikoli svéprávnosti zbavena. 2. Žalovaná, resp. její zástupce, se ve věci vyjádřil v tom směru, že žalovaná má více dluhů, které aktuálně nově ustanovený opatrovník řeší. Ve vztahu k žalobci je uzavřena dohoda na vícero pohledávek. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. c) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Žalovaná dne [datum] v [údaj o čase] hod. cestovala prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným žalobkyní, čímž mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 18 Kč. Na výzvu pověřené osoby se neprokázala platným jízdním dokladem. Ze smluvních přepravních podmínek vyplývala rovněž povinnost osoby, která se neprokáže platným jízdním dokladem, uhradit přirážku ve výši 1 500 Kč. Dlužné jízdné s přirážkou bylo splatné nejpozději do 15 dnů ode dne sepsání zápisu o přepravní kontrole (ten byl sepsán v den předmětné jízdy) s tím, že cestující je povinen zaplatit jízdné a přirážku jízdného, kterou stanoví dopravce v přepravních podmínkách a nesmí přesáhnout 1 500 Kč (§ 18a odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě). V rozhodné době jízdy bez platného dokladu byla žalovaná ovšem omezena ve svéprávnosti rozhodnutím zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým byl změněn rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým byla žalovaná zbavena svéprávnosti. Soud rozhodl mimo jiné o tom, že žalovaná není schopna majetkoprávních jednání, s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života, a není schopna samostatně uzavírat smlouvy, které by ji zavazovaly k budoucímu finančnímu plnění, a ze kterých by vyplývaly finanční závazky. Svým rozhodnutím navázal na předchozí rozsudek, když vyšel mimo jiné ze skutkových zjištění na základě znaleckého posudku, že žalovaná pro svou duševní poruchu není schopna domýšlet následky žádného právního jednání, nedokáže porozumět smyslu žádné smlouvy, nedokáže ani obstarat záležitosti každodenního života. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.z.“). Na základě učiněných skutkových zjištění soud shledal, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o přepravě osob (§ 2550 a násl. o. z.), ze které cestujícímu (žalovanému) vzniklo za stanovené jízdné právo, aby jej dopravce (žalobkyně) přepravil do místa určení. Podrobnější úpravu osobní přepravy stanoví zvláštní předpis (§ 2578 o.z.), kterými jsou zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a vyhláška o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní přepravu (vyhl. č. 175/2000 Sb., ve znění pozdějších přepisů, dále jen„ v. p. ř.“). Detailní podmínky přepravy pak stanoví smluvní přepravní podmínky žalobkyně, ve znění účinném ke dni uskutečnění přepravy. Toto právo žalobkyně vyplývá z ust. § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a ust. § 49 odst. 3 v. p. ř. a dále ze smluvních přepravních podmínek žalobkyně. Do prodlení se zaplacením jízdného a přirážky k němu se žalovaný dostal v den uvedený v žalobě a od tohoto dne byla žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (jízdného a přirážky) v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Přestože má soud pochybnosti o tom, zda s ohledem na znalecká zjištění v rámci opatrovnického řízení byla žalovaná schopna právně jednat (ve smyslu § 15 odst. 2 o.z.), tedy pochopit povinnost zaplatit jízdné, když nástupem do prostředku MHD uzavírá konkludentně smlouvu o přepravě, ze které povinnost uhradit jízdné vyplývá, vyšel v posouzení této části žalobního nároku z toho, že opatrovnický soud omezil schopnost žalované„ nad právní jednání v běžných záležitostech každodenního života“, mezi které by povinnost zaplatit jízdné dle mínění soudu mohla a měla spadat, obdobně jako např. nákup základních potravin v obchodě. Soud má proto za to, že žalovaná uzavřela platně přepravní smlouvu a vznikla jí povinnost zaplatit jízdné. Z uvedených důvodů soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni požadované dlužné jízdné (1 x 18 Kč) vč. úroku z prodlení. 6. Jiná situace je ovšem v případě požadované přirážky k jízdnému. Přirážka k jízdnému má povahu smluvní pokuty, když jde o pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (ve smyslu § 2048 o.z.). Soud nemá za to, že žalovaná mohla být schopna pochopit, že když nesplní povinnost z uzavřené přepravní smlouvy, vznikne jí dále také závazek v podobě přirážky k jízdnému (§ 15 odst. 2 o.z.). Na uvedeném nemůže nic změnit stanovisko žalobkyně, že žalovaná byla„ pouze omezena ve svéprávnosti“ nikoli svéprávnosti zbavena. Skutečnost je taková, že žalovaná byla svéprávnosti zbavena již v roce 1987 dle tehdy účinné právní úpravy, a důvod změny rozsudku nespočíval ve změně okolností (zlepšení stavu), ale toliko ve skutečnosti, že dle právní úpravy účinné od 1.1.2014 (srov. § 55 a násl. o.z.) nemůže být žádná osoba zbavena svéprávnosti, ale právě toliko omezena, přičemž jí vždy zůstává právo jednat v „ běžných záležitostech každodenního života“ (§ 64 o.z.). Pokud své oprávnění opatrovanec překročí, lze jeho jednání prohlásit za neplatné, působí-li mu újmu (§ 65 odst 1 o.z.), což je nepochybně případ žalované přirážky k jízdnému v MHD. Ze shora zjištěných skutečností vyplývá, že soud žalovanou v podstatě omezil ve svéprávnosti v maximálním možném rozsahu. Je na ustanoveném opatrovníkovi, aby zajistil, že žalované nebude vznikat újma z jejího jednání jak v běžných záležitostech každodenního života, tak tím spíše v těch ostatních. S přihlédnutím ke shora uvedenému proto soud zamítl žalobní nárok v rozsahu přirážky k jízdnému. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci poměrně neúspěšná, ovšem žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, resp. se jich jeho zástupce výslovně vzdal.