22 C 39/2022-39 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a proto odůvodnění rozsudku obsahuje pouze vymezení předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Předmětem řízení je totiž nárok žalobkyně na zaplacení nedoplatku jistiny 9 965,60 Kč a„ souhrnného poplatku“ ve výši 5 969,40 Kč, na který je však nutno pohlížet jako na úrok (k tomu blíže v právním odůvodnění rozsudku), a úroku z prodlení, tedy příslušenství pohledávky, ke kterému se při posuzování možnosti odvolání nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Dle žaloby podané dne 30. 9. 2021 nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 18. 2. 2006, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 23 958 Kč (půjčka ve výši 15 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 8 985 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 39 pravidelných týdenních splátkách po 615 Kč, splácených v hotovosti, tj. do 18. 11. 2006, když však žalovaný zaplatil pouze 8 050 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na jistinu a na souhrnný poplatek, tedy požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 9 965,60 Kč, souhrnný poplatek ve výši 5 969,40 Kč a zákonný úrok z prodlení od 26. 11. 2006 z obou částek do zaplacení, který žalobkyně vyčíslila za období od 26. 11. 2006 do 18. 12. 2020 částkou 18 271,38 Kč, když žalovaný přes předžalobní výzvu již nic nezaplatil. 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání se ač řádně předvolán bez omluvy nedostavil. Z nařízeného jednání se omluvila též žalobkyně, a proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”). 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost [právnická osoba] (dále též jen„ původní věřitelka“) uzavřela s žalovaným dne 18. 2. 2006 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 985 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 23 958 Kč, ve 39 pravidelných týdenních splátkách po 615 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila oznámením ze dne 6. 1. 2021, odeslaném 1. 2. 2021. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 8 050 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalované nároku uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 29. 7. 2021, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou do 13. 8. 2021. Dle časových řad ARAD vedených ČNB, jak jsou soudu obecně známé, činily průměrné úroky spotřebitelských úroků v daném období 12,8 % ročně a nejvíce úročenými byly v daném období úvěry z kreditních karet, úročené průměrným úrokem 19,63 %. 5. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 6. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že:„ občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem. 11. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako„ souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přibližně 60 % ročně (přesně 59,3 % půjčené jistiny na období 39 týdnů), a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. 12. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v zásadě nepřesahovala v době uzavření smluv 20 % ročně, resp. dle časových řad ARAD ČNB činila průměrně 12,8 %. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši 59,3 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. 13. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 14. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva. 15. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 15 000 Kč a z této částky uhradil pouze 8 050 Kč, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve zbytku poskytnutých částek. 16. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 17. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 6 950 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. 18. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že žalovaný si byl přes neplatnost smlouvy vědom, do kdy má žalobkyni poskytnutou částku zcela splatit, a nejpozději se splatnostní poslední splátky se tak dostal z celou poskytnutou částkou do prodlení s plněním dlužné částky, a proto soud přiznal žalobkyni od tohoto dne zákonný úrok z dlužné částky, kterou žalovaný nesplatil a ve zbytku úrok a úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl, spolu s jistino