8 C 47/2022-40 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru (která není předmětem řízení), a jejíž součástí byla také žádost o poskytnutí úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty (revolvingovým úvěr s úvěrovým rámcem nejméně 3 000 Kč pod [číslo]). Aktivací kreditní karty došlo k uzavření, resp. účinnosti této smlouvy. První čerpání úvěru provedl žalovaný [datum] výběrem 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit formou měsíčních splátek, které odpovídali vyčerpané částce a pravidelnému účtování dle Sazebníku, splatných vždy 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání. Žalovaný neuhradil 7 splátek splatných od [datum] do [datum]. Následně žalobkyně zaslala žalovanému další 2 výzvy k zapalcení dne [datum] a [datum] a SMS výzvy dne [datum] a [datum]. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně kontrolovala tím, že zkontrolovala databáze (NRKI, [příjmení]) vč. vnitřních databází [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova], insolvenční rejstřík, a dále příjmy a výdaje žalovaného tím, že skutečnosti sdělené žalovaným žalobkyně ověřila na základě statistických dat uváděných klienty žalobkyně v dané lokalitě, a pro výdaje počítala s částkou na bydlení sdělenou žalovaným v žádosti o úvěr a životním minimem jednotlivce. Žalobkyně tak počítala s částkou uvedenou žalovaným 14 000 Kč, a výdaji 4 300 Kč na bydlení a 3 400 Kč odpovídající životnímu minimu. S disponibilním příjmem ve výši 3 915 Kč měla žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr za ověřenou, když limitem kreditní karty bylo 20 000 Kč, což odpovídalo měsíční splátce ve výši 985 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že samotná skutečnost, že žalovaný řádně hradil 20 splátek dle úvěrové smlouvy, potvrzuje, že vyhodnocení úvěruschopnosti muselo být provedeno žalobkyní správně. Dále polemizuje nad rozsahem povinnosti kontrolovat úvěruschopnost, a poukazuje na povinnost žalovaného sdělit veškeré informace úplně a pravdivě, neboť právě z takových je možné kontrolu úvěruschopnosti provést; s odkazy na rozhodování soudů českých i evropských má za to, že není dána povinnost žalobkyně ověřovat příjem žalovaného jinak než z databází a skóringových modelů. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], na které se žalovaný se bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného. 4. Z žádosti/smlouvy o úvěru číslo / [variabilní symbol] bylo zjištěno, že dne [datum] účastníci podepsali smlouvu o úvěru, která není předmětem řízení, a jejíž součástí bylo ujednání„ smlouva o poskytnutí úvěrového rámce“, o kterou měl žalovaný požádat tím, že nezaškrtl políčko„ nesouhlasím“. Tím měla být uzavřena smlouva, jejíž veškeré náležitosti jsou upraveny v obchodních podmínkách OP2, příp. v Sazebníku. Současně bylo zjištěno, že žalovaný uvedl v žádosti, že má čistý příjem [částka] měsíčně od zaměstnavatele [stát. instituce], je svobodný, žije ve vlastním bytě, a výdaje na bydlení má [částka] měsíčně, aniž by splácel jiný úvěr. Žádost o úvěr byla sepsána u zprostředkovatele – prodejce [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] 5. Z výpisu z účtu za celé období čerpání úvěru (od [datum] do [datum]) a z jednotlivých výpisů z účtů za měsíce [číslo] až [číslo] bylo zjištěno, že za dobu používání kreditní karty žalovaný celkem čerpal od žalobkyně částku ve výši 46 100 Kč a naopak uhradil částku ve výši 61 453 Kč. 6. Z dalších provedených důkazů soud pro věc samu nezjistil žádné relevantní skutečnosti, když z níže uvedených důvodů nemá tvrzenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za platně uzavřenou a z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni více, než jakou částku žalobkyně žalovanému poskytnula, a to i příp. bez právního důvodu. 7. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (jinak jen ZSÚ), a § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně měla za ověřený příjem částku [částka], ovšem nijak jej neověřila. Soud za této situace dále ani nerozporuje postup žalobkyně při započítání výdajů ve výši životního minima jednotlivce a bydlení, která je významně pod průměrnými statistickými údaji Českého statistického úřadu (tzv. statistika rodinných účtů), aniž by takový rozpor jakkoli zohlednila. Je tomu tak proto, že ze sděleného příjmu žalovaného nemohla žalobkyně ověřit schopnost žalovaného splácet sjednaný úvěr. Tím méně se soud ztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že řádným splácením předchozích splátek žalovaný v praxi potvrdil správnost kontroly úvěruschopnosti žalovaného. Naopak je tato snaha splácet dohodnuté splátky navzdory neověřenému příjmu překvapivá, když neodpovídá zjištěným skutečnostem o schopnosti žalovaného řádně splácet spotřebitelský úvěr. Soud naopak nemá důvod nesouhlasit s tvrzením žalobkyně, že ověření úvěruschopnosti je podmíněno úplným a pravdivým předáním informací poskytovateli úvěru. Ověření tvrzeného příjmu žadatele o spotřebitelský úvěr je ovšem bazálním minimem, které je možné a nezbytné po poskytovateli spotřebitelského úvěru požadovat v procesu tzv. ověření úvěruschopnosti. Jakýkoli další postup jednoduchého nominálního odčítání nebo složitých skóringových modelů nemůže mít průkazné výsledku, pokud je dosazen nijak neověřených příjem žadatele o spotřebitelský úvěr. 8. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že„ součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že„ je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016 (zák. [číslo] 2016 Sb). 9. Žalobkyně byla v uvedeném rozsahu ohledně nedoložení řádně ověřené schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr poučena na prvním jednání ve věci ve smyslu § 118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř. Ovšem ani na základě tohoto poučení již svá skutková tvrzení ani označené důkazy nedoplnila. Soud proto nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o spotřeb