33 C 259/2022-67 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 269 773,02 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených úvěrů, které poskytla žalovanému. Žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] částku 237 681 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně úvěr spolu s úroky ve výši 15,90 % ročně a poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 55 071,63 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 250 638,52 Kč. Žalobkyně dále požaduje přiznat úrok z prodlení a úroku ve výši úroku z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 18 542 Kč. Pracovník žalobkyně příjem zkontroloval na základě doložených výpisů žalovaného z jiné banky. Dle výpisu z účtu žalovaného je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši [částka] a nájemné ve výši [částka]. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovil maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klienta, které vychází z ekonomického modelu. Žalovaný na žádosti uvedl splátky mimo žalobkyni ve výši [částka]. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou [částka], úvěr pro fyzické osoby-hotovostní u žalobkyně se splátkou [částka] (v rámci úvěru zkonsolidován), kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo [částka] k pokrytí životních nákladů žalovaného. Žalobkyně schopnost úvěr splácet posuzovala z výpisu účtu žalovaného, dále provedla kontrolu platební morálky žalovaného v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně odkazuje na judikaturu vyšších soudů (rozsudek NSS z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39; rozsudek NS z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; rozsudek NS z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018; nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Někdy dochází k nepřesné interpretaci a aplikaci výše uvedených rozhodnutí, kdy výsledkem je přílišná paušalizace závěrů traktovaných v těchto rozhodnutích. Dle žalobkyně je taková paušalizace nepřípustná a v rozporu s komunitární úpravou a samotným duchem směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („ CCD“). (srov. J. Flídr, Ověření příjmů a výdajů při posuzování úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, Právní rozhledy 10/2022, str. 343). Samotný Soudní dvůr EU ve věci CA Consumer Finance SA uvedl, že směrnice„ neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem.“ Kromě Soudního dvora, který má monopol na výklad evropského práva, konkretizuje interpretaci CCD také Evropský orgán pro bankovnictví (EBA). Ten dle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu vydává obecné pokyny a doporučení s cílem zajistit společné, důsledné a jednotné uplatňování práva EU. Pokyny a doporučení EBA plní především konkretizační funkci závazného unijního ustanovení jsou vydávány s cílem vyjasnit obsah jednotlivých evropských pravidel. V ust. odst. 101 Pokynů EBA se uvádí:„ Za účelem posouzení schopnosti dlužníka plnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy by instituce a věřitelé měli uplatňovat vhodné metody a přístupy, což může zahrnovat modely, pokud jsou splněny tyto obecné pokyny. Výběr vhodné a přiměřené metody by měl záviset na úrovni rizika a na výši a druhu úvěru.“ (pozn.: k dodržování Pokynů EBA se zavázala ČNB coby národní regulátor). Výše uvedenému nasvědčuje i aktuální vývoj judikatury v předmětné problematice, např.: rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020. V odůvodnění usnesení nalezneme odkazy na oba zmiňované rozsudky senátu č. 33, k nimž se dvacátý senát přihlásil. Současně však zdůraznil, že postup při posouzení úvěruschopnosti se liší„ případ od případu“ a postup poskytovatelů nelze„ paušalizovat“. Ačkoli v posuzovaném případu spotřebitel nedoložil poskytovateli své příjmy ani výdaje, dospěl soud k závěru, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací (z informací v katastru nemovitostí, insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí). Rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“) sp. zn. 33 ICdo 27/2021, kde NS konstatuje následující:„ Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ Toto rozhodnutí NS potvrdilo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), ve kterém byl vysloven závěr, že užití ekonomického modelu k nahrazení tvrzených výdajů (pokud nejsou vyšší než stanovené modelem) je v souladu s povinností ověřit úvěruschopnost věřitelem. Obdobně pak rozhodl o přípustnosti užití ekonomického modelu Vrchní soud v Praze i v rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), čímž potvrdil ustálenost své rozhodovací praxe). 2. Žalobkyně žalovanému dále poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně úvěr spolu s úroky ve výši 13,90 % ročně a poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 10 132 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 19 134,50 Kč Žalobce uplatňuje na smluvním úroku sazbu do výše zákonného úroku z prodlení tedy sazbu ve výši 8,25 % ročně. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 17 878 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaného je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalobkyně dále provedla lustraci insolvenčního rejstříku. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši [částka] a nájemné ve výši [částka]. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klienta, které vychází z ekonomického modelu. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 43,20 % po poskytnutí úvěru. Žalovaný na žádosti uvedl splátky mimo žalobkyni ve výši [částka]. Žalobce dotazem do CCB a vlastních systémů zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: spotřební úvěr u žalobkyně se splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo žalobkyni s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkov