8 C 154/2022-55 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), kdy soud uvede pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání. 2. Žalobou podanou u zdejšího se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitých věcí účastníků – bytové jednotky (srov. shora). Svou žalobu odůvodnila tím, že po rozvodu manželství účastníků dne [datum] zaniklo jejich společné jmění manželů, jehož součástí byla také bytová jednotka (srov. shora), která v důsledku právní fikce 3 roky od rozvodu přešla do jejich podílového spoluvlastnictví; jednou polovinou pro každého z nich. Zatímco žalobkyně po celou dobu v bytové jednotce bydlí a hradí všechny náklady s ní spojené, žalovaný se odstěhoval, žije trvale v zahraničí, a jen při namátkových návštěvách České republiky využil bytovou jednotku k přespání místo hotelu, na kterou ovšem nijak nepřispívá. Žalobkyně není s žalovaným v kontaktu, neví, kde a jak žije, a jaké má příp. se svým spoluvlastnickým podílem záměry. Žalobkyně proto nemá nadále zájem být podílovým spoluvlastníkem k uvedeným nemovitostem, navrhuje zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to tak, aby byla bytová jednotka přikázána do jejího výlučného vlastnictví a na vypořádací podíl žalovanému navrhuje uhradit 350 000 Kč ve 4 splátkách ročně á 100 000 Kč, resp. 50 000 Kč poslední splátky. 3. Soudu se nepodařilo ani v České republice, ani v Německu, kam se měl dle informace Policie ČR žalovaný odstěhovat zjistit, jakoukoli adresu, když trvalý pobyt má žalovaný stále evidován na adrese bytové jednotky, která je předmětem tohoto řízení. Soud proto k ochraně zájmů žalovaný ustanovil opatrovníka pro toto řízení. Soud následně vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř., na které žalovaný sdělil, že uznává žalobní nárok, jak je navrhováno žalobkyní v petitu návrhu. 4. Tím jsou splněny podmínky § 153a odst. 3 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Proto rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o.s.ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. 5. Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (§ 153a odst. 1 o.s.ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (§ 153a odst. 4 o.s.ř.). Podle ustanovení § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval dle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“), když dle § 3028 odst. 2 o.z., když není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 7. Podle § 1140 o.z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. 8. Podle § 1143 pak platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 9. Podle § 1144 platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 platí, není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 10. S ohledem na skutková tvrzení, kdy s charakteru nemovité věci – bytové jednotky je zřejmé, že fakticky nelze rozdělit, žalobkyně bytovou jednotku užívá, a má zájem o její přikázání do výlučného vlastnictví, soud posoudil žalobní návrh dle shora uvedených ustanovení a žalobě vyhověl. 11. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud nerozhodoval podle zásad úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.), když vyšel především ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 262/20. V něm Ústavní soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze úspěch či neúspěch procesních stran ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Pokud soud rozhoduje o způsobu vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o.s.ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup dle § 142 odst. 3 o.s.ř. To vychází z toho, že každý ze spoluvlastníků může podat žalobu a úspěch nelze dovozovat jen z toho, že soud žalobě vyhoví (což bude ostatně pravidlem). Ostatní spoluvlastníky nelze sankcionovat za to, že nepodali (jako první) příslušný návrh. V řízení se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, kteří mají shodné postavení. Co do způsobu vypořádání soud není vázán návrhem účastníků (způsob vypořádání vyplývá ze zákona), účastníci ani nemusí způsob vypořádání navrhnout. Na druhou stranu návrhy všech jednotlivých účastníků mohou mít rozumný a přesvědčivý základ. Za této situace se zpravidla jeví jako spravedlivé, aby si každý z účastníků sám nesl náklady řízení, aniž by bylo podstatné, že soud žalobnímu návrhu fakticky vyhověl. 12. Dále soud připojil k rozsudku usnesení, kterým rozhodl právě o nákladech ustanoveného zástupce žalované z řad advokátů, které hradí stát dle § 140 odst. 2 o.s.ř. a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.). Soud přiznal advokátu odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 20 000 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny stanovené při tarifní hodnotě věci 350 000 Kč dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 5 a.t. sestávající z částky 9 700 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí věci, sepis vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a.t.), a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. (zástupce není plátcem DPH). Náhrada bude vyplacena prostřednictvím zdejšího soudu na číslo účtu, které zástupce sdělí soudu do 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí (bod III. výroku