10 C 112/2021 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 42.200 Kč jako dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a to částky 25.100 Kč ze smlouvy ze dne 25. 9. 2017 a částky 17.100 Kč ze smlouvy ze dne 25. 5. 2017. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 9. 2017 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 2.100 Kč, poplatkem ve výši 3.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 5. 2017 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 2.100 Kč, poplatkem ve výši 3.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Dle karty zákazníka žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Postoupení pohledávky žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Výzvou ze dne 3. 9. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce vedle kapitalizovaného úroku požadoval zaplacení smluvního úroku ve výši 23,72 % ročně. Soud má však za to, že takové ujednání ani z jedné smlouvy nevyplývá. Dle žalobcem odkazovaného ustanovení smlouvy 1.4 zákazník uhradí úrok stanovený fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání smlouvy. Dle ustanovení 1.3 smlouvy se smlouva uzavírá na dobu určitou v délce 58 týdnů. Dle bodu 6 smluvních podmínek, které jsou řádně sjednány v těle smlouvy a žalovaným podepsány, smlouva zaniká uplynutím sjednané doby, písemným odstoupením či dohodou stran. Dle bodu 2.6 smluvních podmínek se smlouva uzavírá na dobu určitou do vypořádání veškerých závazků. Dle ust. § 1811 odst. 1 o.z. musí veškerá sdělení vůči spotřebiteli podnikatel učinit jasně a srozumitelně. Dle ust. § 1812 odst. 1 o.z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Soud má za to, že shora citovaná ustanovení nejsou pro průměrného spotřebitele jasná a srozumitelná co do ujednání o úroku ve smyslu žalobcem tvrzeném. Je sice zřejmé, že z jednoho ustanovení vyplývá, že smlouva nezanikne, nebudou-li vypořádány veškeré závazky, avšak z převahy ustanovení (a zejména z úvodních ustanovení článku 1, kterému nejspíše bude spotřebitel věnovat svou pozornost) je zřejmý zánik smlouvy sjednanou dobou trvání. Následek dalšího úročení není zmíněn ani mezi následky nesplácení spotřebitelského úvěru. To, že smlouva nezaniká nezaplacením všech pohledávek, respektive že smlouva zanikne, až bude-li vše splaceno, pak není v článku 6, který je nazván zánik smlouvy, výslovně zmíněno. Soud má, i s ohledem na to, že obě smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy adhezní, proto za to, že je třeba smluvní ujednání vykládat ve prospěch žalovaného jako spotřebitele s tím závěrem, že smluvní úrok„ do zaplacení“ sjednán nebyl a smluvní strany sjednaly pouze úrok kapitalizovaný částkami 2.100 Kč. Žalobce vedle dlužné jistiny požadoval po žalovaném zaplacení dlužné části poplatků za poskytnutí úvěru. Úvěr činil celkem 15.000 Kč a 15.000 Kč, za poskytnutí úvěru byl žalovaný povinen zaplatit poplatky v celkové výši 11.100 Kč a 11.100 Kč, tedy poplatky za poskytnutí úvěru činily více jak 70 % jistiny, bez zohlednění úplaty za poskytnutý úvěr, úroku, další poplatky činily 60 % jistiny. Dle ust. § 1813 věty první o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Právní předchůdce žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smluv jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouvy byly tedy smlouvami spotřebitelskými. Právní předchůdce žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy adhezní, ujednání byla jednostranně určena právním předchůdcem žalobce. Dle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud má za to, že ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 60 % jistiny úvěru (bez zohlednění úroku – úplaty za poskytnutý úvěr) je, pro nepřiměřenost výše poplatku, ujednáním příčícím se dobrým mravům. Soud proto žalobu, co do nároku na zaplacení dlužné části poplatku a poplatku za hotovostní inkaso splátek, pro absolutní neplatnost ujednání o poplatcích, pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními na ochranu spotřebitele, zamítl. Žalobce v řízení prokázal, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o úvěru, na základě kterých poskytl žalovanému úvěr ve výši dvakrát 15.000 Kč, žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, na dluh uhradil pouze 1.000 Kč a 9.000 Kč. Soud proto, vzhledem k neplatnosti ujednání o poplatcích, uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou část jistin spolu s kapitalizovaným úrokem, to vše ponížené o uhrazené platby, tedy uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16.100 Kč (15.000 Kč + 2.100 Kč – 1.000 Kč) a částku 8.100 Kč (15.000 Kč + 2.100 Kč – 9.000 Kč) se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 57 %, žalovaný ze 43 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 14 % nákladů žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.688 Kč, z částky 1.500 Kč za 3 úkony právní služby po 500 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 378 Kč. Celková náhrada nákladů činí 3.866 Kč, část náležející žalobci ve výši 14 % proto činí 541 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.