12 C 54/2020-34 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30.1.2020 domáhal stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 15 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 15 700 Kč od 29.10.2018 do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 4.9.2017 smlouvu o úvěru ve výši 17 700 Kč skládající se z jistiny ve výši 10 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 7 700 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v týdenních splátkách po 295 Kč. Žalovaná uhradila žalobci na předmětný úvěr částku 2 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení ke dni 28.10.2018. 2. Žalovaná se k žalobě za celé řízení nevyjádřila. 3. Žalovaná se k jednání nedostavila, neomluvila se a o odročení nepožádala. Žalobce svou neúčast na jednání omluvil, o odročení nepožádal. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.). 4. Soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalobce uzavřel s žalovanou dne 4.9.2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované vyplaceny finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit žalobci celkem částku 17 700 Kč skládající se z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 3 500 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit žalobci uvedenou částku v 60ti týdenních splátkách po 295 Kč. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že se jedná o formulářovou smlouvu, kde jsou údaje o žalované a výši poskytnutého úvěru vepsané ručně. V bodě II. smlouvy je pak uvedena zápůjční úroková sazba ve výši 66% ročně a výše roční procentní sazby nákladů ve výši 196,64% ročně. Splatnost první splátky byla sjednána na 11.9.2019. Zadní strana smlouvy pak obsahuje smluvní podmínky, které podpis žalované neobsahují. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 4.9.2017 bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o celkové výši úvěru, zápůjční úrokové sazbě, roční procentní sazbě nákladů a celkové částce, kterou bude povinna žalobci zaplatit v souvislosti s poskytnutým úvěrem. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná poskytla žalobci informační údaje o svém majetku, svém příjmu a měsíčních výdajích. Z výpisu bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobci částku 2 000 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka, kterou byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 15 700 Kč. 5. Soud věc posoudil dle z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), když lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr za situace, kdy na jedné straně vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytování zápůjček a na straně druhé dlužník jako fyzická osoba. Pro posouzení platnosti smluvních ujednání je pak nutné použít § 1810 a násl. o.z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. 6. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 7. Dle § 1813 o.z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 8. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/ (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno. 9. Z § 1813 o.z. tedy vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 o.z.) a zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tedy taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 10. Žalobce požadoval ve smlouvě po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 3 500 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč. Žalobce byl při sjednávání úvěru silnější stranou právního vztahu. Smlouva o úvěru byla uzavřena jako smlouva adhezní, ujednání smlouvy byla jednostranně určena právním předchůdcem žalobce. Dle ust. § 588 věty první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ust. § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Soud má za to, že žalobce zneužil na úkor spotřebitele silnější postavení, v rozporu s dobrými mravy za poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč požadoval úplatu v celkové výši 7 700 Kč. To vše, aniž by to bylo odůvodněno zvláštními okolnostmi případu (na to lze usuzovat například i z toho, že byla uzavřena smlouva adhezní, formulářová, jako obecná šablona pro každý jednotlivý případ bez zohlednění případné jedinečnosti každého případu). Úplata za poskytnutí úvěru tak činila téměř 80% jistiny, což je výše, kterou soud považuje za nepřiměřenou a v neprospěch spotřebitele. Pokud jde o sjednaný poplatek za zpracování a doručení úvěru, pak spotřebiteli není sděleno, co všechno tento obsahuje a jedná se tak o skrytý úrok za půjčení peněz. Jde tedy o ujednání vůči spotřebiteli klamavé a tedy zakázané. Poplatek za hotovostní inkaso splátek by pak měl sloužit k jednoduššímu splácení, pokud však není takové inkaso prováděno (třeba i kvůli tomu, že úvěr není ze strany dlužníka řádně hrazen), není možné poplatek požadovat, neboť za něj nebylo poskytnuto žádné protiplnění. Jedná se opět o ujednání zakázané, způsobující nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Soud tedy posoudil předmětná ujednání o výši úplaty za poskytnutý úvěr jako nepřiměřená a absolutně neplatná. Takovému jednání věřitele pak nelze přiznat právní ochranu, je třeba naopak poskytnout ochranu žalované jako spotřebiteli. 11. V předmětné věci tak žalovaná na smlouvu o spotřebitelském úvěru zaplatila 2 000 Kč. Za situace, kdy jí byly žalobcem poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, zbývá doplatit částka 8 000 Kč. Ohledně této částky soud shledal žalobu důvodnou, a to včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci jistinu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši (výrok I. rozsudku), a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 o.s.ř. 12. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce měl úspěch ve věci pouze částečný a žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.