5 C 200/2020-79 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobou doručenou soudu dne 21.7.2020 se žalobce domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkovou částku ve výši 105.646 Kč jako doplatku mzdy, a to se zákonnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních částek do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že vykonával u žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 1.3.2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.9.2015 mj. v letech 2017 2019 pracovní poměr jako řidič - automechanik a podle bližšího vymezení pracovní náplně a individuálního určení zaměstnavatele vykonával činnost řidiče hromadné dopravy (autobusu) včetně údržby a oprav motorového vozidla, jehož délka přesahuje 8 m a je určena pro přepravu více než 16 osob. Tuto činnost, tj. řidiče hromadné dopravy včetně údržby a oprav motorového vozidla, jehož délka přesahuje 8 m a je určena pro přepravu více než 16 osob, vykonával také podle zadané práce. Tato činnost zaměstnance je zařazena do 5. skupiny prací, jak je tato skupina prací závazně stanovena v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., nařízení vlády o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztížení pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí. O tom, že do této skupiny prací spadá vykonávaná práce žalobce, svědčí žalovaným podepsaný dopis z počátku roku 2020, v němž žalovaný uvádí, že„ Po přezkoumání a dohledání všech patřičných zákonů a nařízení jsme usoudili, že jsme pravděpodobně udělali neúmyslnou chybu, kdy nás uvedl v omyl dokument - viz v příloze.“. Obdobně vyznívá nedatovaný dopis žalovaného odeslaný žalobci dne 24.6.2020, v němž žalovaný uvádí, že„ Byla zjištěna chyba v přiznané platové třídě v období 4/ 2017 - 12/ 2019“. Žalobce po přezkoumání vystavených mzdových výměrů a s tím souvisejících mzdových listů zjistil, že mu po část jeho pracovního poměru nejméně od 1.1.2017 do 31.12.2019 nebyla hrazena ani minimální zaručená mzda dle 5. skupiny prací, do níž jeho výkon práce spadá, jak je tato skupina prací závazně stanovena v nařízení vlády č. 567/2006 Sb. V souvislosti s tím byla žalobci chybně spočítána náhrada mzdy za dobu, kdy čerpal dovolenou, a současně také chybně a v nižší výši hrazeno důchodové pojištění, což by mělo negativní vliv na celou dobu, po kterou bude čerpat důchod. Dle evidenčního listu důchodového pojištění byla žalobci za rok 2017 vyplacena hrubá mzda od 1.1. do 31.12.2017 ve výši 164.664 Kč, ačkoliv mu dle 5. skupiny prací měla být vyplácena mzda nejméně 16.400 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 196.800 Kč ročně. Tím vznikl žalovanému dluh ve výši 32.136 Kč hrubé mzdy, který představuje neuhrazenou odměnu za práci v roce 2017, kterou pro žalovaného žalobce vykonal a kterou je žalovaný povinen žalobci doplatit. Stejně tak za rok 2018 byla vyplacena dle evidenčního listu důchodového pojištění žalobci hrubá mzda ve výši 186.886 Kč, ačkoliv mu dle 5. skupiny prací měla být vyplácena mzda nejméně 18.100 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 217.200 Kč ročně. Tím žalovanému vznikl dluh ve výši 30.314 Kč hrubé mzdy. Dle evidenčního listu důchodového pojištění žalobci za rok 2019 byla vyplacena hrubá mzda ve výši 198.028 Kč, ačkoliv dle 5. skupiny prací mu měla být vyplacena mzda ve výši 19.850 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 238.200 Kč ročně, čímž žalovanému vznikl dluh ve výši 40.172 Kč hrubé mzdy. Podle pracovní smlouvy ze dne 1.3.2015 jsou mzdové podmínky stanoveny platovým výměrem a výplatní termín je stanoven na 10. den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla práce vykonána, tj. doba, od níž se odvíjí počátek doby běhu lhůty úroků z prodlení. Žalobci zároveň nebyla proplacena při ukončení pracovního poměru zbývající dovolená a ani mu nebyla tato dovolená zaměstnavatelem určena písemně alespoň 14 dnů předem podle ustanovení § 217 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Tímto postupem žalovaného vznikl žalobci nárok na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 14.190 Kč, když výpočet dovolené proběhl ze zaručené mzdy za poslední uzavřené čtvrtletí, kdy tato zaručená mzda nebyla žalobci ani hrazena. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce měl nárok na 15 dní dovolené, a to 10 dnů dovolené z roku 2019 a 5 dnů dovolené za rok 2020, což vyplývalo také ze mzdového listu. Při výpočtu náhrady mzdy je nutno vycházet z průměrného hodinového výdělku za předchozí čtvrtletí, tedy za období říjen až prosinec 2019, když však žalobci nebyla chybně hrazena ani zaručená mzda, a proto je nutné ve výpočtu zohlednit zaručenou mzdu a pro výpočet náhrady mzdy za dovolenou vycházet z hrubé měsíční mzdy ve výši 19.850 Kč za plný úvazek. Při zohlednění toho, že za říjen, listopad i prosinec 2019 měla zaručená mzda činit 19.850 Kč, náhrada mzdy za 1 den dovolené tak činí 946 Kč, po vynásobení 15 dny právě 14.190 Kč. Žalobce žalovanému zaslal předžalobní výzvu, kterou byl žalovaný vyzván k doplacení rozdílu mezi vyplácenou mzdou a zaručenou mzdou za poslední tři roky, tj. od května 2017 do prosince 2019 ve výši 91.610 Kč a o doplacení pojistného na důchodové pojištění. V mezidobí od doručení předžalobní výzvy do podání žaloby se právní zástupci obou stran pokusili o smírné vyřešení věci dohodou, když zástupce žalobce vypracoval po oboustranném schválení parametrů dohody dohodu o narovnání, na jejímž znění se strany shodly, žalovaný však bezdůvodně schválenou dohodu v den jejího podpisu odmítl podepsat a pokusil se o úpravu své pracovněprávní dokumentace tak, aby žalobce poškodil a zastřel skutečný stav. Tímto nepoctivým jednáním je žalobce nyní nucen se domáhat doplatku do zaručené mzdy pouze za měsíce červenec 2017 až prosinec 2019, tj. 3 roky zpětně. Po právní stránce potom žalobce žalobu odůvodňuje ustanovením § 112 odst. 3 zákoníku práce. 2. Žalovaný k žalobě uvedl, že činí nesporným, že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru a pracoval ode dne 1.3.2015 jako řidič autobusu včetně údržby a opravy tohoto motorového vozidla a pracovní poměr skončil ke dni 31.3.2020. Mzda žalobce byla jednostranně určována mzdovým výměrem ze strany žalovaného s aktualizací každý rok. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu nebyla hrazena ani minimální zaručená mzda dle 5. skupiny prací dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Toto tvrzení žalovaný odmítá, neboť žalobci byly v rozhodném období vyplaceny za jeho práci částky, které ve svém souhrnu převyšují minimální zaručenou mzdu pro rozhodné období. Žalovaný tvrdí, že žalobci byly vyplaceny na úhradu mzdy za rozhodné období částky 602.232 Kč, které podstatně převyšují minimální zaručenou mzdu za toto období (která dle tvrzení žalobce za toto období měla činit 553.800 Kč). Žalovaný se ve svém vyjádření zabývá tím, že žalobce určil žalovanému účty, na které mu má být poukazována mzda, když se jednalo o celkem 3 účty. Platby v celkové částce 606.232 Kč žalovaný dokládá výpisy z jeho účtu za rozhodné období. S ohledem na tyto skutečnosti není žalobcem uplatněný nárok na doplatek mzdy po právu. Dále se žalobce v žalobě domáhá nároku na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou 14.190 Kč hrubého odpovídající 15 dnům dovolené. Žalovaný potvrzuje, že nárok na 15 dní dovolené, tj. 10 dní dovolené z roku 2019 a 5 dní dovolené připadající na dobu trvání pracovního poměru v roce 2020 měl žalobce jako zaměstnanec ke dni podání výpovědi žalobce, tj. ke dni 4.2.2020. Žalobce se však se žalovaným ústně dohodl na tom, že zbývající dovolenou si vyčerpá do skončení pracovního poměru, a to dle svých preferencí. Následně po výpovědi žalobce požádal písemně prostřednictvím SMS zprávy žalovaného o čerpání dovolené od 2. do 8.3.2020 v rozsahu 5 dnů. Toto čerpání žalovaný schválil a umožnil. Zbývající část dovolené, tj. 10 dnů, vyčerpal na sklonku měsíce března 2020. Žalobce tudíž do skončení pracovního poměru celou dovolenou vyčerpal a nemá nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 3. Soud vzal za prokázané tyto skutečnosti: 4. Z pracovní smlouvy a dodatku č. 1 k pracovní smlouvě uzavřené dne 1.3.2015 a dále z výčtu pracovních povinností ze dne 1.3.2015 soud zjistil, že žalobce vykonával u žalovaného pracovní činnost jako řidič - automechanik, a to počínaje dnem 30.9.2015 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Ze shodných tvrzení obou účastníků soud zjistil, že žalobce pracoval u žalovaného jako řidič autobusu. Z vyjádření obou stran a z výpovědi z pracovního poměru datované dnem 1.2.2020 doručené žalované dne 4.2.2020 soud zjistil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni 31.3.2020. 5. Dále soud zjistil, a to z ručně psaného textu na výpovědi z pracovního poměru, ze mzdových listů i z vyjádření žalobce a žalovaného, že ke dni podání výpovědi z pracovního poměru měl žalobce nárok na dovolenou za rok 2019 ve výši 10 dnů a za poměrnou část roku 2020 ve výši 5 dnů. 6. Z evidenčních listů důchodového pojištění za rok 2017 soud zjistil, že za rok 2017 byla žalobci vyplacena hrubá mzda ve výši 164.664 Kč, za rok 2018 ve výši 186.886