7 C 187/2021-25 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 27 468,80 s tím, že žalovaný dne 23.3.2018 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále též předchůdce) smlouvu o úvěru, na základě které obdržel žalovaný částku 20 000 Kč. Ten se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 2.5.2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 468,80 Kč. Úvěr byl sjednán prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a vyplacen na uvedený bankovní účet. Žalovaný dluh ve lhůtě splatnosti neuhradil a ocitl se tak v prodlení. Z předchůdce pak byla pohledávka postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021. 2. Soud návrhu vyhověl a vydal ve věci elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný včasný blanketní odpor, který následně doplnil o vyjádření, že proti výroku o nabytí finančních prostředků nevznáší žádný argument a souhlasí se žalobcem. S ohledem na svou finanční situaci požádal o možnost splácet dluh ve formě splátek po 1 000 Kč. 3. Ačkoliv žalovaný v podaném odporu, resp. následném vyjádření de facto nárok žalobce uznal, soud přesto nerozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a o.s.ř. a to z důvodu, že pro jeho vydání nebyly splněny podmínky ve smyslu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o.s.ř., tj. soud shledal nárok žalobce částečně rozporu s právními předpisy (k tomu odůvodnění níže). 4. Žalobce se z jednání soudu omluvil, o odročení nežádal. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení jednání. Předvolání k jednání přitom bylo žalovanému doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Z provedeného dokazování, tj. ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standartní informace, výpisu účtu, všeobecných obchodních podmínek a dále nesporných tvrzení účastníků má soud za prokázané že, předchůdce uzavřel dne 23.3.2018 s žalovaným prostředky komunikace na dálku Smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se předchůdce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a ten se mu ho zavázal vrátit spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 7 468,80 Kč a to do 2.5.2018. Žalovaný úvěr čerpal dne 23.3.2018, avšak ve lhůtě splatnosti neuhradil. Dle smluvních ujednání činila úroková zápůjční sazba 0% a RPSN 1 709,31%. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021, seznamem postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky, které bylo žalovanému zasláno dne 2.2.2021 žalobce dále prokázal svá tvrzení, že na něho přešla pohledávka předchůdce za žalovaným, že tato skutečnost byla žalovanému označena a současně, že byl žalovaný v rámci předžalobní výzvy zasílané spolu s oznámením vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti. 7. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Za spotřebitelské smlouvy se tak považují smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem (§ 1810 o.z.). 9. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 o.z.). 10. Po shora provedeném skutkovém zjištění dospěl soud k závěru, že mezi účastníky sporu nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jak totiž vyplývá ze samotného ustanovení § 2395 o.z., pak esenciální náležitostí smlouvy o úvěru jest stanovení úrokové sazby. Tu sice předchůdce formálně stanovil ve výši 0%, nicméně soud toto klasifikuje jako obcházení zákona a již ustálené judikatury. Úroková sazba 0% totiž nenaplňuje znaky smlouvy o úvěru a navíc je pro spotřebitele značně matoucí. Je totiž otázkou, zda úrok není fakticky zohledněn v poplatku za sjednání úvěru ve výši 7 468,80 Kč. S ohledem na výši sjednaného poplatku a krátkodobost poskytnutého úvěru pak činí RPSN 1709,32% p.a. Taková ujednání jsou dle přesvědčení soudu nepřiměřená a podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se k takovému ujednání nepřihlíží. S ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele soud nepřiměřenost ujednání zkoumá z úřední moci, tedy bez toho, že by spotřebitel takovou námitku uplatnil. 11. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků žalovanému ve výši 20 000 Kč. Při hodnocení ujednání ohledně sjednané výše úroků z úvěru dospěl soud k závěru, že ujednání je neplatné pro jeho nesrozumitelnost, resp. rozpor s kogentními ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Mimo to sjednaná sazba RPSN je v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V této souvislosti je nutné připomenout, že smlouva o úvěru je podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelským úvěrem. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši úroků a RPSN sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany předchůdce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována z hlediska přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumět očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 14. V dané věci lze dovodit, že ve smlouvě absentuje zcela jednoznačné a srozumitelné ujednání o úrocích z úvěru – ujednání o příslušenství a RPSN nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou předchůdce v citované smlouvě. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. V dané věci však výše úroku, RPSN znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. 15. Předchůdci proto vzniklo pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (§ 2991 a násl. o.z.). Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení částky 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. (výrok I.). 16. Ohledně poplatku 7 468,80 Kč vč. zákonného úroku z prodlení byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II). 17. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný ze 73 %, žalovaný z 27 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 46 % nákladů řízení žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 099 Kč, z částky 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 14b odst. 1 bod 2/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušální náhrady nákladů po 100 Kč dle § 14 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb.. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 252 Kč. Celková náhrada nákladů v případě plného úspěchu ve věci by činila 2 551 Kč, část náležející žalobci ve výši 46 % nákladů řízení žalobce činí 1 173,50 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce. 18. Lhůta k úhradě přisouzených částek byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že neumožnil žalovanému úh