10 C 336/2022-29 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 5 287 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou žalobce uzavřel s žalovaným dne 12. 12. 2011, a na základě které byla žalovanému dne 20. 12. 2011 vyplacena částka 4 999 Kč. Pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení, na základě rozhodčího nálezu bylo vedeno exekuční řízení, které bylo na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 6. 2022, č. j. 0 EXE 7930/2012-62, zastaveno, po dobu trvání rozhodčího a exekučního řízení došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 4 999 Kč, smluvní pokuty ve výši 288 Kč, úroku a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný namítl promlčení pohledávky žalobce. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 12. 12. 2011 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 4 999 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v devíti měsíčních splátkách, přičemž celková částka splatná žalovaným činila 8 970 Kč. Žalobce vyplatil žalovanému dne 20. 12. 2011 částku 4 999 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh uhradil pouze 3 000 Kč. Dle rozhodčí smlouvy se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení sporů má kterýkoliv z osmi vyjmenovaných rozhodců. O nárocích ze smlouvy ze dne 12. 12. 2011 bylo původně rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 1. 6. 2012, č. j. R – C 289/2012, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2012, žaloba ze dne 30. 3. 2012 byla rozhodci doručena dne 6. 4. 2012. Exekuce na majetek povinného nařízená usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2012, č. j. 0 EXE 7930/2012 – 13, byla zastavena usnesením zdejšího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 0 EXE 7930/2012 – 62, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2022. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (viz přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dle ust. § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda ve věci byly splněny podmínky řízení, respektive zda v této věci není dána překážka věci rozhodnuté, vzhledem k tomu, že ve stejné věci již byl vydán rozhodčí nález. Rozhodčí nález však byl v exekučním řízení shledán jako nezpůsobilý exekuční titul (k tomu více viz shora citované usnesení zdejšího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 0 EXE 7930/2012 – 62), proto má soud za to, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté dle ust. § 159a o.s.ř., byly tak naplněny veškeré podmínky řízení a soud byl oprávněn rozhodnout ve věci samé. Za poskytnutí úvěru ve výši 4 999 Kč byl žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok ve výši 3 971 Kč, přičemž celková dlužná částka ve výši 8 970 Kč byla splatná v devíti měsíčních splátkách. Tedy za devět měsíců trvání úvěru žalobce požadoval úrok ve výši téměř 80 % jistiny. Dle ust. § 262 odst. 4 obch. zák. je na spotřebitelské vztahy třeba užít vedle ustanovení obchodníku zákoníku též ustanovení občanského zákoníku, dle ust. § 1 odst. 2 obch. zák. nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Proto soud smlouvu v části požadavků kladených na spotřebitelské smlouvy posoudil dle ust. § 51a a násl. obč. zák., a v části týkající se absolutní neplatnosti smlouvy dle ust. § 34 a násl. obč. zák. Dle ust. § 56 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva o úvěru byla tedy smlouvou spotřebitelskou. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouva o úvěru nadto byla uzavřena jako smlouva adhezní, ujednání smlouvy byla jednostranně určena žalobcem. Dle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud má za to, že ujednání o úroku ve výši téměř 80 % jistiny (za pouhých devět měsíců trvání smlouvy) je, pro nepřiměřenost výše úroku, ujednáním příčícím se dobrým mravům a ustanovením na ochranu spotřebitele, proto ujednáním absolutně neplatným. Protože ujednání o úroku je ujednáním neoddělitelným od smlouvy o úvěru (ust. § 41 obč. zák. a contrario), je absolutně neplatná celá smlouva o úvěru. Soud proto žalobu v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty a smluvního úroku, zamítl. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním úkonem, je žalovaný v souladu s ust. § 451 obč. zák. povinen vydat žalobci to, o co se na úkor žalobce obohatil. Žalobce poskytl žalovanému částku 4 999 Kč, žalovaný se o tuto částku obohatil. Žalovaný však na tento svůj dluh uhradil pouze 3 000 Kč, je proto povinen žalobci na bezdůvodném obohacení vydat částku 1 999 Kč. Žalovaný namítal, že nárok žalobce je již promlčen. Tomu soud nepřisvědčil. Smlouva o úvěru byla uzavřena dne 12. 12. 2011, avšak částka 4 999 Kč byla žalovanému poskytnuta dne 20. 12. 2011, a ode dne poskytnutí této částky tak počala promlčecí doba plynout. Dne 6. 4. 2012 byla rozhodci doručena žaloba a dne 20. 7. 2012 nabyl právní moci rozhodčí nález. Následně byla dne 15. 10. 2012 nařízena exekuce na majetek povinného, která trvala až do letošního roku, přičemž téměř obratem po vydání usnesení o zastavení řízení dne 28. 6. 2022, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2022, podal žalobce dne 12. 8. 2022 tuto žalobu, kterou se svých nároků domáhá. V souladu s ustálenou judikaturou promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015), a jestliže oprávněný podá žalobu o splnění nároku v třicetidenní lhůtě běžící ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, zůstávají zachovány účinky podané rozhodčí žaloby (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, sp. zn. 101 VSPH 464/2019). I když se tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 107 obč. zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději však za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (nejde-li o obohacení úmyslné), uplatněním nároku u rozhodce a trváním exekučního řízení se promlčecí doba v souladu s ust. § 112 obč. zák. stavěla (neběžela). Lze proto uzavřít, že byla-li promlčecí doba rozhodčím řízením a exekučním řízením stavěna a žalobce následně obratem svůj nárok uplatnil u soudu žalobou, nárok žalobce není promlčen. Pouze na okraj soud dodává, že se v nyní posuzované věci jednalo o jiný případ rozhodčí doložky, než kterou byla doložka posuzovaná Ústavním soudem v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, která neobsahovala přímé určení rozhodce, nýbrž pouze odkazovala na rozhodčí řád, a u které Ústavní soud vyloučil stavění promlčecí lhůty. S ohledem na to, že nárok žalobce není promlčen, je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 1 999 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 517 odst. 2 obč. zák., neboť je žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 38 %, žalovaný z 62 %, žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24 % nákladů řízení žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.