10 C 420/2021 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 9.160 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 11. 2020, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.200 Kč. Žalovaný na dluh uhradil pouze 1.200 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 5.200 Kč, poplatku za čerpání úvěru ve výši 1.040 Kč, úroku ve výši 3.757 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 30. 11. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru (smlouva sice byla uzavřena distančním způsobem a není žalovaným vlastnoručně podepsána, avšak závěr o uzavření smlouvy a právním jednáním žalovaného byl podpořen předloženými otisky osobních dokladů žalovaného), na základě které poskytl žalovanému úvěrový limit do částky 50.000 Kč. Dne 15. 2. 2021 poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 Kč, dne 23. 12. 2020 peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč a dne 28. 12. 2020 peněžní prostředky ve výši 2.000 Kč. Žalovaný na dluh uhradil pouze 1.200 Kč. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle smlouvy o úvěru smluvní strany ujednaly úrok ve výši 20 % měsíčně, přičemž stane-li se dluh splatným, pak úrok ve výši 8 % ročně namísto úroku ve výši 20 % měsíčně. Smluvní úrok z úvěru do zesplatnění tak činil celkem 240 % ročně. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K požadavku přiměřenosti úroků viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva o úvěru byla tedy smlouvou spotřebitelskou. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaný neměl skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek (viz ust. § 1798 a násl. o.z.). Ujednání o smluvním úroku do zesplatnění a smluvním úroku po zesplatnění je ujednáním nedělitelným, a proto má soud za to, že celé ujednání o smluvním úroku je, pro nepřiměřenost výše takového úroku v jeho souhrnu (v porovnání například s průměrnou výší úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu, která v době uzavření smlouvy, v listopadu 2020, činila 7,88 %, viz statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody), ujednáním příčícím se dobrým mravům. Soud proto žalobu, co do nároku na zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku a poměrné části zákonného úroku z prodlení (které jako příslušenství této části dluhu sdílí osud věci hlavní), pro absolutní neplatnost ujednání o smluvním úroku pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele a pro rozpor dobrými mravy, zamítl. Smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou (úvěrovaný se zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky), dle ust. § 1802 o.z., není-li výše úroků ujednána, platí dlužník úroky ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je však třeba brát v potaz smlouvu jako celek. Smluvní strany vedle absolutně neplatného ujednání o smluvních úrocích ujednaly též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 20 % z čerpané částky. Takové ujednání je dle svého obsahu též úplatou za poskytnutí peněžních prostředků, ač je ve smlouvě označeno jakkoliv. Úplatu ve výši 20 % z čerpané částky pak soud shledal přiměřenou, a proto neaplikoval ust. § 1802 o.z., když lze dojít k závěru, že úplata za poskytnutí peněžních prostředků byla ujednána, a to právě ve formě poplatku za čerpání. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 5.200 Kč, žalovaný na dluh uhradil pouze 1.200 Kč. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 5.200 Kč spolu s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 1.040 Kč a účelně vynaloženými náklady ve výši 363 Kč, to vše po započtení platby žalovaného ve výši 1.200 Kč, tedy celkem částku 5.403 Kč se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný z 59 %, žalovaný ze 41 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 18 % nákladů řízení žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, z částky 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 189 Kč. Celková náhrada nákladů činí 1.489 Kč, poměrná část ve výši 18 % pak činí 268 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.