6 C 435/2021-30 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 33 920 Kč s příslušenstvím ve výši smluveného úroku a zákonného úroku z prodlení. Uvedl, že předmětný požadavek je součtem dluhu, který vznikl žalovanému z důvodu řádného neplnění podmínek, ke kterým se zavázal podpisem smlouvy o půjčce dne 8.12.2016. 2. Žalobní nárok odůvodnil tím, že dne 8.12.2016 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce (společnost [právnická osoba]) smlouvu o půjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce otištěné na zadní straně smlouvy (dále jen„ podmínky“). Na základě takto uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což stvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 13 920 Kč Celkem se tak zavázal vrátit žalobci 33 920 Kč v 53 splátkách po 640 Kč měsíčně, přičemž poslední splátka byla ujednána nejpozději na 14.12.2007. 3. Žalobce dále uvedl, že vzhledem žalovaný nehradil splátky řádně a včas. K datu 13.8.2007 činil dluh na jistině 20 000 Kč a na poplatku 13 920 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného má žalobce právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši. Uvedl, že požaduje tento nárok od data 21.8.2007 do zaplacení. 4. Pohledávka z titulu shora označené smlouvy o půjčce byla postoupena na žalobce dne 18.12.2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem z téhož dne. K tomuto datu žalovaný dlužil jistinu ve výši 20 000 Kč a poplatek ve výši 13 920 Kč. Žalobce také vyčíslil zákonný úrok z prodlení z celkového dluhu částkou 36 499,38 Kč. 5. Usnesením ze dne 13. května 2022, č.j. 6 C 435/2021-25 a č.j. 6 C 435/2021-26 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 14 dnů vyjádřil k připojené žalobě a v téže lhůtě sdělil soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Současně byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým procesním postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). 6. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a) o.s.ř.. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 7. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31.12.2013, a zákon č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o půjčce, tj. k datu 8.12.2006 (viz. přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 8. Podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 9. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31.12.2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. 10. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. 11. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 12. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31.12.2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. 13. S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tvrzením žalobce soud nemá pochybnosti o tom, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce částku 20 000 Kč a že nic v jeho prospěch nezaplatil. 14. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je však nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o půjčce a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o sjednávání spotřebitelského úvěru a občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013. 15. Soud se zabýval přípustností požadavku žalobce na zaplacení sjednaného poplatku ve výši 13 920 Kč, a to s ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 písmeno g) občanského zákoníku, podle kterého platí, že nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, a podle ustanovení § 55 odst. 2 jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. 16. Jak již bylo shora uvedeno, předmětná smlouva o půjčce byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaný tedy v době podpisu věděl, že celková dlužná částka bude činit 33 920 Kč. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku, zejména úroku z půjčených peněz. Tato smlouva tedy v rozporu s ustanovením § 4 zákona č. 321/2001 Sb. neobsahuje informace, které musí obsahovat zejména stanovení roční procentní sazby na náklady na spotřebitelský úvěr, a to způsobem uvedeným v příloze k tomuto zákonu, tj. stanovení jednotlivých plateb podle § 2 písmeno a) téhož zákona. Ujednání o povinnosti zaplatit poplatek ve výši 13 920 Kč je neplatné, neboť ze smlouvy samotné nelze dovodit, z čeho se takový souhrnný poplatek skládá. 17. V projednávané věci také nelze přehlédnout, že informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem tak, aby byl naplněn požadavek na srozumitelnost a určitost právního jednání. Takový požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Smlouva rovněž neobsahuje žádné informace o možnosti odstoupení od smlouvy. Chybějící podstatné náležitosti smlouvy nelze dohledávat ve smluvních podmínkách smlouvy o půjčce, na něž smlouva odkazuje. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud i tak učiní, nepočítá si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 18. S ohledem na shora uvedené, zejména s přihlédnutím k neplatnosti ujednání o povinnosti žalované zaplatit souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, soud uzavřel, že v této části je smlouva neplatná a to podle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla. Jediným plněním, kterého by se mohlo žalobci jako věřiteli dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Na uvedený dluh žalovaný nic nezaplatil. Na jistinu tak zbývá doplatit 20 000 Kč. Soud dále přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši z dlužné jistiny podle § 517 odst. 2 a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném k datu prodlení žalované se zaplacením peněžitého dluhu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výr. II.) 19. Výro