Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 32 323 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že dne 1.10.2025 spolu žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále předchůdce), uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy předchůdce žalovanému poskytl 22 000 Kč a žalovaný se mu zavázal tuto částku vrátit zpět spolu s příslušenstvím do 9.12.2025. Smlouva přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku v elektronické podobě, kdy žalovaný na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz vyplnil registrační údaje. Žalovaný však předchůdci ničeho neuhradil. Následně předchůdce postoupil tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak po žalovaném domáhá zaplacení jistiny 22 000 Kč, úroku 10 323 Kč a příslušného úroku z prodlení.2. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil.3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, o odročení nepožádal. Předvolání k jednání mu bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:5. Dle výpisu z účtu z čl. 6 byla dne 21.6.2017 na bankovní účet předchůdce připsána platba ve výši 0,01 Kč z bankovního účtu č. , č. účtu, s názvem , jméno FO, pod VS , var. symbol, .6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že dne 1.10.2025 sestavil předchůdce smlouvu, v níž označil žalovaného za klienta a sebe za věřitele, nad místem pro podpisy je přitom uvedeno, že 1.10.2025 byl klientovi odeslán potvrzovací kód na telefonní číslo , tel. číslo, a emailovou adresu , e-mail, s tím, že dne 1.10.2025 v 5:04:13 došlo k potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu. Dále je zde uvedeno, že se touto smlouvou předchůdce zavazuje žalovanému poskytnout bezhotovostně na bankovní účet úvěr 22 000 Kč při úrokové sazbě 251,85 % ročně a RPSN 886 % se splatností do 12 měsíců.7. Dle výpisu z účtu z čl. 12 a zprávy banky předchůdce dne 1.10.2025 odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného pod VS , var. symbol, částku 22 000 Kč.8. Z poslední možnosti dohody plyne, že dne 9.12.2025 předchůdce sestavil na jméno žalovaného oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 9.12.2025 a výzvu k jeho úhradě.9. Podle výpisu z ARAD činil průměrný úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku v říjnu r. 2025 výše 6,66 % ročně RPSN pak 8,23 %.10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a příslušné přílohy spolu předchůdce a žalobkyně uzavřeli smlouvu, na jejímž základě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky předchůdce za žalovaným ze shora specifikované smlouvy na žalobkyni.11. Dle oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného potvrzení žalobkyně zaslala dne 21.4.2026 žalovanému oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu v této věci.12. Z provedeného dokazování má soud za prokázané následující:13. Dne 21.6.2017 byla na bankovní účet předchůdce připsána platba ve výši 0,01 Kč z bankovního účtu žalovaného pod VS , var. symbol, .14. Dne 1.10.2025 sestavil předchůdce smlouvu, v níž označil žalovaného za klienta a sebe za věřitele, nad místem pro podpisy je přitom uvedeno, že 1.10.2025 byl klientovi odeslán potvrzovací kód na telefonní číslo , tel. číslo, a emailovou adresu , e-mail, s tím, že dne 1.10.2025 v 5:04:13 došlo k potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu. Dále je zde uvedeno, že se touto smlouvou předchůdce zavazuje žalovanému poskytnout bezhotovostně na bankovní účet úvěr 22 000 Kč při úrokové sazbě 251,85 % ročně a RPSN 886 % se splatností do 12 měsíců. V říjnu r. 2025 dosahoval průměrný úrok u úvěrů na spotřebu s fixací do 1 roku výše 6,66 % ročně, RPSN pak 8,23 %.15. Dne 1.10.2025 předchůdce odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného pod VS , var. symbol, částku 22 000 Kč.16. Dne 9.12.2025 předchůdce sestavil na jméno žalovaného oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 9.12.2025 a výzvu k jeho úhradě.17. Předchůdce a žalobkyně spolu uzavřeli smlouvu, na jejímž základě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky předchůdce za žalovaným ze shora specifikované smlouvy na žalobkyni.18. Po právní stránce soud věc posoudil dle o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.19. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.20. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.21. Dle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 554 o. z. se ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.22. Ust. § 561 odst. 1 o. z. uvádí, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.23. Dle § 562 odst. 1 a 2 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.24. Podle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.25. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.26. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.27. Dle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 o.z.).28. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.29. Ust. § 1970 o.z. uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.30. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.31. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, přičemž se nejedná o smlouvu, jež by musela být uzavřena v písemné formě, musí však obsahovat esenciální náležitosti (označení stran, závazku poskytnout a vrátit, příp. doba vrácení a úroky) a splňovat zákonem stanovené požadavky na právní jednání (osoba, vůle, projev vůle). Žalobkyně v řízení tvrdil, že byla tato smlouva mezi předchůdcem a žalovaným uzavřena v písemné formě dne 1.10.2025 prostředky komunikace na dálku, na předchůdcových webových stránkách. Písemná forma je však u právních jednání učiněných elektronicky bez užití autorizovaného elektronického podpisu, o což se v tomto případě jedná, zachována pouze v tom případě, kdy dané použité prostředky komunikace na dálku umožňují zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby. Totožnost žalovaného v pozici dlužníka přitom nebyla dle názoru soudu v tomto případě řádně ověřena, když žalobkyně nikterak tuto skutečnost netvrdila, ani neprokázala. Uvedené přitom nelze dovodit ani z platby 0,01 Kč, když byla provedena 8 let před uzavřením dané smlouvy. Nadto pak podle názoru soudu nebylo ani řádně tvrzeno a prokázáno, že by byla daná smlouva ze strany žalovaného řádně podepsána verifikačním kódem, když tento kód nebyl ani tvrzen, přičemž nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by se mělo jednat o verifikační kód přidělený žalovanému za účelem podepsání dané smlouvy, že byl tento kód žalovanému zaslán a že jej žalovaný užil pro podpis dané smlouvy. Dle názoru zdejšího soudu tak nebyly splněny zákonem stanovené podmínky zachování písemnosti daného právního jednání, přičemž nebylo ani prokázáno, že by v tomto případě žalovaný právně jednal, tj. že by projevil svou vůli s předchůdkyní tuto smlouvu za daných podmínek, danou formou a s daným obsahem uzavřít. Žalobkyně tak v těchto otázkách neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, přičemž se svou neúčastí na jednání dobrovolně vzdala možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).32. I kdyby pak byla předmětná smlouva mezi stranami tímto způsobem uzavřena, má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdce před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdce poskytl žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měl zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně přitom v tomto ničeho netvrdila ani soudu nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).33. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdce před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy, jak je uvedeno výše.34. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného, Anonymizováno, ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. , spisová značka, ). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.35. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.36. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s úrokem ve výši 251,85 % ročně při RPSN 886 %, tedy s úrokem a RPSN dle názoru soudu nepřiměřenými a odporujícími dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 6,66 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. o RPSN, která podstatně převyšuje její obvyklou míru v době sjednání – dle ARAD se jednalo o 8,23 %, přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se pak jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru.37. Vzhledem k uvedenému tedy soud uzavřel, že se jedná o právní jednání nicotné, resp. absolutně neplatné a strany tudíž nejsou povinny se jím řídit, resp. žalovaný nemá povinnost žalobkyni, na níž byla tato pohledávka předchůdkyně za žalovaným z titulu předmětné smlouvy řádně postoupena, a je tak ve věci aktivně legitimována, z titulu dané smlouvy cokoli hradit. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že předchůdce na účet žalovaného zaslal dne 1.10.2025 částku 22 000 Kč. Žalovaný se tak na úkor předchůdce bezdůvodně obohatil, jelikož mu byla tato částka poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaný má tudíž povinnost žalobkyni tuto částku vydat. Soud proto žalobě v daném rozsahu vyhověl (výrok I) a ve zbytku (včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci posouzení úvěruschopnosti) ji zamítl (výrok II).38. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu a právu žalobkyně na jeho úhradu,. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 2 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.39. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měl žalobkyně ve věci přibližně 63 % úspěch a žalovaný přibližně 37 % úspěch. Soud tedy žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 26 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o zaplacený soudní poplatek ve výši 1617 Kč (viz dále) a náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle § 14b této vyhlášky. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 2 100 Kč za 3 úkony (převzetí věci, návrh, předžalobní upomínka) dle §11 písm. a/, d/ a §14b odst. 1 bod 3/ vyhlášky a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 100 Kč, celkem 300 Kč (§14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky). Odměna zástupci nebyla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., když zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Celkově tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 4 017 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 1 044,40 Kč (26 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Lhůta k úhradě byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výši náhrady v základní pariční lhůtě 3 dnů.40. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž uhradila soudní poplatek 1294 Kč v souladu s položkou 2 bod 1 písm. c/ Sazebníku poplatků, soud však ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení. S ohledem na uvedené je tak nutné doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 bod 2 Sazebníku poplatků do výše dle položky 1 Sazebníku, tj. do 1617 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto rozhodnutí. Lhůta k úhradě doplatku byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.