Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 23 000 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že dne 24.6.2025 spolu žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále předchůdce), uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy předchůdce žalované poskytl 16 300 Kč a žalovaná se mu zavázala tuto částku vrátit zpět spolu s příslušenstvím do 30.11.2025. Smlouva přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku v elektronické podobě, kdy žalovaná na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz vyplnil registrační údaje. Žalovaná však předchůdci ničeho neuhradila. Následně předchůdce postoupil tuto svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak po žalovaném domáhá zaplacení jistiny 16 300 Kč, úroku 6 700 Kč a příslušného úroku z prodlení.2. Žalovaná potvrdila uzavření předmětné smlouvy i načerpání 16 300 Kč, na úvěr však uhradila již 9 201 Kč. Předchůdce kontaktovala, snažila se s ním domluvit na splátkách, ovšem bez úspěchu, když jí předchůdce zaslal toliko dotazník k přezkumu. V rozhodné době byla zaměstnaná, její příjem činil cca 19 000 Kč, byla rozvedená, neměla žádnou vyživovací povinnost a měla další 3 nebo 4 půjčky, na které hradila 3 - 4000 Kč. Předchůdce se jí před uzavřením smlouvy neptal na její osobní a majetkové poměry a asi po ní chtěl výpis z účtu. Co si půjčila, je ochotna vrátit, požádala přitom o splátky ve výši 300-500 Kč měsíčně se splatností k 15. dni v měsíci.3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez její přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že dne 24.6.2025 sestavil předchůdce smlouvu, v níž označil žalovanou za klienta a sebe za věřitele, nad místem pro podpisy je přitom uvedeno, že 24.6.2025 byl klientovi odeslán potvrzovací kód na telefonní číslo , tel. číslo, a emailovou adresu , e-mail, s tím, že dne 24.6.2025 v 14:03:13 došlo k potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu. Dále je zde uvedeno, že se touto smlouvou předchůdce zavazuje žalované poskytnout bezhotovostně na bankovní účet úvěr 10 000 Kč při úrokové sazbě 279,83 % ročně a RPSN 660 % se splatností do 12 měsíců.6. Podle dodatků č. 1 – 6 předchůdce sestavil celkem 6 dodatků ke shora specifikované smlouvě na navýšení poskytnuté částky až na 14 000 Kč. Na všech je přitom uveden stejný způsob podpisu žalované jako na smlouvě shora.7. Dle výpisů z účtu a zprávy banky předchůdce odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované sedmi platbami v době od 24.6.2025 do 24.9.2025 částku 16 300 Kč.8. Podle výpisu z ARAD činil průměrný úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku v červnu r. 2025 výše 6,76 % ročně, RPSN pak 8,43 %.9. Ze seznamu operací má soud za prokázané, že žalovaná 4 bezhotovostními platbami v době od 14.11.2025 do 10.7.2025 uhradila na shora specifikovanou smlouvu 9 901 Kč.10. Z poslední možnosti dohody plyne, že dne 30.11.2025 předchůdce sestavil na jméno žalované oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 30.11.2025 a výzvu k jeho úhradě.11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a příslušné přílohy plyne, že spolu předchůdce a žalobkyně uzavřeli dne 18.12.2025 smlouvu, na jejímž základě došlo k postoupení této pohledávky předchůdce plynoucí ze shora specifikované smlouvy za žalovanou na žalobkyni.12. Podle výzvy k nápravě a přílohy k žádosti o přezkum uzavřených smluv žalovaná zaslala předchůdci na počátku dubna r. 2026 výzvu k úhradě zbývajícího dluhu ve výši 7 099 Kč vyplývajícího ze shora specifikované smlouvy formou splátek ve výši 500 Kč měsíčně, když danou smlouvu považuje za absolutně neplatnou s ohledem na absenci řádného posouzení její úvěruschopnosti a rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Na uvedenou výzvu přitom předchůdce reagoval zasláním dotazníku pro příp. přezkum dané smlouvy.13. Dle oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného potvrzení žalobkyně zaslala dne 21.4.2026 žalované oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu v této věci.14. Z nesporných tvrzení stran a z provedeného dokazování má soud za prokázané následující:15. Dne 24.6.2025 spolu předchůdce a žalovaná uzavřeli smlouvu, jíž se předchůdce zavával žalované poskytnout bezhotovostně na bankovní účet úvěr 10 000 Kč při úrokové sazbě 279,83 % ročně a RPSN 660 % se splatností do 12 měsíců. průměrný úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku přitom v červnu r. 2025 dosahoval výše 6,76 % ročně RPSN pak 8,43 %. Následně spolu strany uzavřely celkem 6 dodatků k dané smlouvě na navýšení poskytnuté částky až na 14 000 Kč. Průměrný úrok u úvěru na spotřebu s fixací do 1 roku v červnu r. 2025 přitom dosahoval výše 6,76 % ročně, RPSN pak 8,43 %.16. V době od 24.6.2025 do 24.9.2025 předchůdce odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované sedmi platbami částku 16 300 Kč. Žalovaná pak předchůdci v rámci tohoto úvěru uhradila v době od 14.11.2025 do 10.7.2025 celkem 9 901 Kč.17. Dne 30.11.2025 předchůdce sestavil na jméno žalované oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 30.11.2025 a výzvu k jeho úhradě.18. Dne 18.12.2025 spolu předchůdce a žalobkyně uzavřeli smlouvu, na jejímž základě došlo k postoupení této pohledávky předchůdce plynoucí ze shora specifikované smlouvy za žalovanou na žalobkyni.19. Na počátku dubna r. 2026 žalovaná zaslal předchůdci výzvu k úhradě daného dluhu formou splátek, předchůdce však na uvedené reagoval toliko zasláním dotazníku k přezkumu.20. Dne 21.4.2026 žalobkyně zaslala žalované oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu v této věci.21. Po právní stránce soud věc posoudil dle o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.22. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.23. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.24. Dle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 o.z.).25. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.26. Ust. § 1970 o.z. uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.27. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.28. V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že spolu žalovaná a předchůdce uzavřeli dne 24.6.2025 smlouvu o úvěru, na základě které bylo žalované poskytnuto celkem 16 300 Kč. Soud má však za to, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany předchůdce před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdce poskytl žalované tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měl zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Žalobkyně přitom v tomto ničeho netvrdila ani soudu nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).29. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdce před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy, jak je uvedeno výše.30. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.31. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.32. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s úrokem ve výši 279,83 % ročně při RPSN 660 %, tedy s úrokem a RPSN dle názoru soudu nepřiměřenými a odporujícími dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 6,76 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. o RPSN, která podstatně převyšuje její obvyklou míru v době sjednání – dle ARAD se jednalo o 8,43 %, přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se pak jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru.33. Vzhledem k uvedenému tedy soud uzavřel, že se jedná o právní jednání nicotné, resp. absolutně neplatné a strany tudíž nejsou povinny se jím řídit, resp. žalovaná nemá povinnost žalobkyni, na níž byla tato pohledávka předchůdkyně za žalovanou z titulu předmětné smlouvy řádně postoupena, a je tak ve věci aktivně legitimována, z titulu dané smlouvy cokoli hradit. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že předchůdce na účet žalované zaslal celkem částku 16 300 Kč. Žalovaná se tak na úkor předchůdce bezdůvodně obohatila, jelikož jí byla tato částka poskytnuta bez právního důvodu, přičemž však předchůdci vrátila toliko 9 901 Kč, je tak povinna žalobkyni vydat zbývající částku ve výši 6 399 Kč. Soud proto žalobě v daném rozsahu vyhověl (výrok I) a ve zbytku (včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci posouzení úvěruschopnosti) ji zamítl (výrok II).34. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalované uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu a právu žalobkyně na jeho úhradu. Soud dospěl k závěru, že je třeba jí poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalované vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 500 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalované a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.35. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 3 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 25,6 % úspěch a žalovaná přibližně 74,4 % úspěch. Soud tedy žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 48,8 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná toliko o náhradu hotových výdajů za účast pří jednání ve výši 450 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., soud proto žalované přiznal náhradu ve výši 219,60 Kč odpovídající jejímu úspěchu ve věci (48,8%). Lhůta k úhradě byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výši náhrady v základní pariční lhůtě 3 dnů.36. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž uhradila soudní poplatek 920 Kč v souladu s položkou 2 bod 1 písm. c/ Sazebníku poplatků, soud však ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení. S ohledem na uvedené je tak nutné doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 bod 2 Sazebníku poplatků do výše dle položky 1 Sazebníku, tj. do 1 150 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto rozhodnutí. Lhůta k úhradě doplatku byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.