Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 32 719 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že dne 22.11.2025 spolu žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále předchůdce), uzavřeli po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy předchůdce vycházel z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a z úvěrové historie) smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy předchůdce žalované poskytl 26 000 Kč a žalovaná se mu zavázala tuto částku vrátit zpět spolu s příslušenstvím do 24.3.2026. Smlouva přitom byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku v elektronické podobě, kdy žalovaná na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz vyplnila registrační údaje a svůj souhlas se smlouvou vyjádřila připojením verifikačního SMS kódu. Žalovaná však předchůdci ničeho neuhradil. Následně předchůdce postoupil tuto svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak po žalované domáhá zaplacení jistiny 26 000 Kč, úroku 6 719 Kč a příslušného úroku z prodlení.2. Žalovaná se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřila.3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaná se k jednání soudu bez omluvy nedostavila, o odročení nepožádala. Předvolání k jednání jí bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a obchodních podmínek soud zjistil, že dne 22.11.2025 sestavil předchůdce smlouvu, v níž označil žalovanou za klienta a sebe za věřitele, nad místem pro podpisy je přitom uvedeno, že 22.11.2025 byl klientovi odeslán potvrzovací kód na telefonní číslo , tel. číslo, a emailovou adresu , e-mail, s tím, že téhož dne došlo k potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu. Dále je zde uvedeno, že se touto smlouvou předchůdce zavazuje žalované poskytnout spotřebitelský, nezajištěný úvěr s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěr (revolvingový úvěr) s úvěrovým rámcem 8 600 Kč při úrokové sazbě 80 % ročně a RPSN 116,90 %, jenž se žalovaná zavázala předchůdci vrátit formou splátek v povinných minimálních měsíčních splátkách.6. Podle dodatků č. 1 – 8 předchůdce sestavil v době do 26.11.2025 celkem 8 dodatků ke shora uvedené smlouvě, jimiž došlo k navýšení úvěrového rámce až na 26 000 Kč. K podpisu přitom mělo dojít stejně jako u smlouvy shora.7. Dle výpisu z účtu a zprávy banky předchůdce odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované celkem částku 26 000 Kč.8. Z upomínky, opakované výzvy k úhradě a z poslední možnosti dohody plyne, že dne 24.1.2026, 21.2.2026 předchůdce sestavil na jméno žalované výzvy k úhradě dlužných splátek a dne 24.3.2026 sestavil na jméno žalované oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 24.3.2026 a výzvu k jeho úhradě.9. Podle výpisu z ARAD činil průměrný úrok u kontokorentu a revolvingového úvěru v listopadu r. 2025 výše 14,37 % ročně, RPSN pak 8,26 %.10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a příslušné přílohy spolu předchůdce a žalobkyně uzavřeli smlouvu, na jejímž základě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky předchůdce za žalovanou ze shora specifikované smlouvy na žalobkyni.11. Dle oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného potvrzení žalobkyně zaslala dne 21.4.2026 žalované oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu v této věci.12. Z provedeného dokazování má soud za prokázané následující:13. Dne 22.11.2025 sestavil předchůdce smlouvu, v níž označil žalovanou za klienta a sebe za věřitele, nad místem pro podpisy je přitom uvedeno, že 22.11.2025 byl klientovi odeslán potvrzovací kód na telefonní číslo , tel. číslo, a emailovou adresu , e-mail, s tím, že téhož dne došlo k potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu. Dále je zde uvedeno, že se touto smlouvou předchůdce zavazuje žalované poskytnout spotřebitelský, nezajištěný úvěr s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěr (revolvingový úvěr) s úvěrovým rámcem 8 600 Kč při úrokové sazbě 80 % ročně a RPSN 116,90 %, jenž se žalovaná zavázala předchůdci vrátit formou splátek v povinných minimálních měsíčních splátkách.14. V době do 26.11.2025 poté předchůdce celkem 8 dodatků ke shora uvedené smlouvě, jimiž došlo k navýšení úvěrového rámce až na 26 000 Kč. K podpisu přitom mělo dojít stejně jako u smlouvy shora.15. V listopadu r. 2025 činil průměrný úrok u kontokorentu a revolvingového 14,37 % ročně, RPSN pak 8,26 %.16. Předchůdce odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované celkem částku 26 000 Kč.17. Dne 24.1.2026 a 21.2.2026 předchůdce sestavil na jméno žalované výzvy k úhradě dlužných splátek a dne 24.3.2026 sestavil na jméno žalované oznámení o zesplatnění daného úvěru ke dni 24.3.2026 a výzvu k jeho úhradě.18. Předchůdce a žalobkyně spolu uzavřeli smlouvu, na jejímž základě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky předchůdce za žalovanou ze shora specifikované smlouvy na žalobkyni.19. Dne 21.4.2026 žalobkyně zaslala žalované oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu v této věci.20. Po právní stránce soud věc posoudil dle o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.21. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.22. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.23. Dle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 554 o. z. se ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.24. Ust. § 561 odst. 1 o. z. uvádí, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.25. Dle § 562 odst. 1 a 2 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.26. Podle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.27. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.28. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.29. Dle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 o.z.).30. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.31. Ust. § 1970 o.z. uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.32. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.33. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, přičemž se nejedná o smlouvu, jež by musela být uzavřena v písemné formě, musí však obsahovat esenciální náležitosti (označení stran, závazku poskytnout a vrátit, příp. doba vrácení a úroky) a splňovat zákonem stanovené požadavky na právní jednání (osoba, vůle, projev vůle). Žalobkyně v řízení tvrdila, že byla tato smlouva mezi předchůdcem a žalovanou uzavřena v písemné formě dne 22.11.2025 prostředky komunikace na dálku, na předchůdcových webových stránkách. Písemná forma je však u právních jednání učiněných elektronicky bez užití autorizovaného elektronického podpisu, o což se v tomto případě jedná, zachována pouze v tom případě, kdy dané použité prostředky komunikace na dálku umožňují zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby. Totožnost žalované v pozici dlužníka přitom nebyla dle názoru soudu v tomto případě řádně ověřena, když žalobkyně nikterak tuto skutečnost netvrdila, ani neprokázala. Nadto pak podle názoru soudu nebylo ani řádně tvrzeno a prokázáno, že by byla daná smlouva ze strany žalované řádně podepsána verifikačním kódem, když tento kód nebyl ani tvrzen, přičemž nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by se mělo jednat o verifikační kód přidělený žalované za účelem podepsání dané smlouvy, že byl tento kód žalované zaslán a že jej žalovaná užila pro podpis dané smlouvy. Dle názoru zdejšího soudu tak nebyly splněny zákonem stanovené podmínky zachování písemnosti daného právního jednání, přičemž nebylo ani prokázáno, že by v tomto případě žalovaná právně jednala, tj. že by projevila svou vůli s předchůdkyní tuto smlouvu za daných podmínek, danou formou a s daným obsahem uzavřít. Žalobkyně tak v těchto otázkách neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, přičemž se svou neúčastí na jednání dobrovolně vzdala možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).34. I kdyby pak byla předmětná smlouva mezi stranami tímto způsobem uzavřena, má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany předchůdce před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdce poskytl žalované tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měl zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Žalobkyně přitom v tomto ničeho nedoložila ani řádně netvrdila, když pouze uvedla, že předchůdce vycházel ze sdělení žalované k jejích příjmech a výdajích a z lustrací v databází, netvrdila však, co přesně bylo předchůdci sděleno ani kdy a s jakým výsledkem byly ony lustrace v databázích provedeny. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).35. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdce před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy, jak je uvedeno výše.36. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.37. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.38. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s úrokem ve výši 80 % ročně při RPSN 116,90 %, tedy s úrokem a RPSN dle názoru soudu nepřiměřenými a odporujícími dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 14,37 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), resp. o RPSN, která podstatně převyšuje její obvyklou míru v době sjednání – dle ARAD se jednalo o 8,26 %, přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se pak jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru.39. Vzhledem k uvedenému tedy soud uzavřel, že se jedná o právní jednání nicotné, resp. absolutně neplatné a strany tudíž nejsou povinny se jím řídit, resp. žalovaná nemá povinnost žalobkyni, na níž byla tato pohledávka předchůdkyně za žalovanou z titulu předmětné smlouvy řádně postoupena, a je tak ve věci aktivně legitimována, z titulu dané smlouvy cokoli hradit. Na druhou stranu bylo v řízení prokázáno, že předchůdce na účet žalované zaslal celkem částku 26 000 Kč. Žalovaná se tak na úkor předchůdce bezdůvodně obohatila, jelikož jí byla tato částka poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaná má tudíž povinnost žalobkyni tuto částku vydat. Soud proto žalobě v daném rozsahu vyhověl (výrok I) a ve zbytku (včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci posouzení úvěruschopnosti) ji zamítl (výrok II).40. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalované uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu a právu žalobkyně na jeho úhradu,. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 2 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalované a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.41. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 75,7 % úspěch a žalovaná přibližně 24,3 % úspěch. Soud tedy žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 51,4 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o zaplacený soudní poplatek ve výši 1 636 Kč (viz dále) a náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle § 14b této vyhlášky. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 2 100 Kč za 3 úkony (převzetí věci, návrh, předžalobní upomínka) dle §11 písm. a/, d/ a §14b odst. 1 bod 3/ vyhlášky a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 100 Kč, celkem 300 Kč (§14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky). Odměna zástupci nebyla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., když zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Celkově tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 4 036 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 2 074,50 Kč (51,4 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Lhůta k úhradě byla žalované stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výši náhrady v základní pariční lhůtě 3 dnů.42. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž uhradila soudní poplatek 1309 Kč v souladu s položkou 2 bod 1 písm. c/ Sazebníku poplatků, soud však ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení. S ohledem na uvedené je tak nutné doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 bod 2 Sazebníku poplatků do výše dle položky 1 Sazebníku, tj. do 1636 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto rozhodnutí. Lhůta k úhradě doplatku byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.