18 C 8/2023-35 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 704 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr. 2. V rozsahu podle výroku I. vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a proto bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení podle § 96 o. s. ř. 3. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. 4. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 6. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 19. 11. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému celkem 16 000 Kč (nejdříve 3 500 Kč a následně 12 500 Kč) a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 30 dnů. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly rovněž obchodní podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouvy o úvěru, obchodní podmínky žalobkyně). Původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve dnech 18. 11. a 19. 11. 2021 (výpisy z účtu). 7. Původní věřitel pohledávku za žalovaným postoupil ve prospěch žalobkyně (vyrozumění o postoupení pohledávky, společné prohlášení o postoupení, postupní smlouva a potvrzení o odeslání). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu, a to výzvami žalobkyně a následně i výzvou právního zástupce žalobkyně (výzvy žalobkyně, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). Z výpisu ohledně platby 0,01 Kč soud nic podstatného nezjistil, neboť tento se vztahuje k jiné osobě a jinému účtu. Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neuhradil žalovaný v dané souvislosti ničeho. 8. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). 9. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla, neboť sama žalobkyně se k výzvě soudu vyjádřila tak, že žádnými důkazy v tomto ohledu nedisponuje. 12. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 13. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 14. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 16 000 Kč (byla předána částka 16 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 0 Kč, o kterou by se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 15. Pro úplnost soud dodává, že spotřebitelský úvěr nelze hodnotit jako poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty (§ 5 odst. 3 ZSÚ), protože smlouva je zjevně koncipována tak, aby byla pro spotřebitele na první pohled příznivá (nebude platit úrok při včasné platbě), nicméně z celkového obsahu smlouvy je patrné, že záměrem věřitele při uzavření smlouvy je to, aby spotřebitel nezvládl úvěr splatit v prvních 30 dnech a požádal o prodloužení (v takovém případě by se aktivovala povinnost spotřebitele k úhradě mimo jiné nepřiměřeného poplatku s RPSN ve výši stovek procent), případně aby mu vznikla povinnost hradit smluvní pokutu – je zjevné, že tyto dodatečné nároky mají zjevně představovat odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku, neboť prodlení spotřebitele je kompenzováno zákonným úrokem z prodlení. 16. Soud dále zdůrazňuje, že sám původní věřitel adhezní smlouvu formuloval jako smlouvu o úvěru, tedy smlouvu svou povahou úplatnou, a tomu podle názoru soudu odpovídá skutečný záměr věřitele. To, že byl ve smlouvě sjednán režim, že jedině v případě, kdy spotřebitel vrátí úvěr ve sjednané – velmi krátké – době, nebude platit věřiteli úrok a další platby, na shora uvedených závěrech soudu ničeho nemění. Na daný smluvní vztah proto dopadá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 ZSÚ. 17. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. 18. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v říze