8 C 144/2022-36 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobce se žalobou, podanou u soudu dne 17. 8. 2022, domáhal po žalovaném zaplacení částky 19 508,44 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z provedených důkazů soud zjistil: -) ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 2. 2020, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], se sídlem v [obec] půjčil žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit tuto částku včetně úroku v pravidelných 52týdenních splátkách po 394 Kč, celkem měl zaplatit 20 477 Kč. Úrok byl dohodnut ve výši 30% p. a., RPSN ve výši 197,92%. -) ze zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr, že žalovaný uvedl 3 adresy pobytu, jednu v [obec] a dvě ve [obec]. Dále sdělil, že bydlí jako nájemník, má středoškolské vzdělání, pracovní smlouvu má uzavřenou a jeho příjem je 21 250 Kč. Odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny 3 000 Kč. Žalobce sdělil, že tvrzené skutečnosti ověřoval z pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2019 na dobu neurčitou a z výplatních pásek za prosinec 2019 a leden 2020, -) ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na nynějšího žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022 doporučeně, žalovaný je veden v seznamu postoupených pohledávek pod [číslo] -) předžalobní výzva byla žalovanému zaslána doporučeně dne 7. 6. 2022. 5. Z předložených listinných důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: právní předchůdce žalobce žalovanému na základě smlouvy o úvěru v roce 2020 půjčil částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto zaplatit v pravidelných 52týdenních splátkách po 394 Kč, poslední splátka 383 Kč. Úrok byl dohodnut ve výši 30% p. a., RPSN ve výši 197,92%, celkem měl zaplatit 20 477 Kč. Nezaplatil nic. 6. Podle ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. 8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Dále soud postupoval v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. - § 86, 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, když smlouva byla uzavřena dne 19. 2. 2020. 13. Na základě provedených důkazů má soud za prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, přičemž žalovaný má v tomto smluvím vztahu postavení spotřebitele, proto vedle ujednání uzavřených ve smlouvě, dopadají na tento závazek také ustanovení § 1810 a následujících občanského zákoníku, které regulují spotřebitelské smlouvy. Bylo prokázáno, neboť žalovaný to nijak nezpochybnil, že přezval od žalobce částku 10 000 Kč, částku měl zaplatit včetně úrokového navýšení a poplatků v 52týdenních splátkách po 394 Kč, poslední splátka 383 Kč. Žalovaný nezaplatil nic. K dotazu soudu žalobce sdělil, že schopnost žalovaného úvěr splácet zkoumal řádně. Odkázal na rozsudek KS České Budějovice, č. j. 5 CO 231/2020-97, nicméně žádné doklady nedoložil, pouze zákaznickou kartu, ze které žádným způsobem nevyplývá, jaké jsou výdaje žalovaného, zda splácí další půjčky apod. Nic ze svých tvrzení žalobce nedoložil. 14. Jak už bylo mnohokrát zdůrazňováno v principu odpovědného úvěrování neboli ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky byl vydán zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobce se ke splnění povinnosti zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet vyjádřil po výzvě soudu, když tvrdil, že vycházel z podkladů, které mu dal sám žalovaný, které si následně ověřil, to však nedoložil. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Ke schopnosti dlužníka úvěr splácet se již opakovaně vyjádřil i Ústavní soud ČR, například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 15. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016 schopnost spotřebitele úvěr splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplanost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je možno považovat za jednání odporující shora uvedeným zákonným ustanovením. Vzhledem k tomu, že je neplatná smlouva o úvěru, jsou si strany neplatné smlouvy povinny vzájemně vztah vypořádat v režimu § 2993 občanského zákoníku, podle kterého plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné splnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Pokud žalobce poskytl žalovanému, na základě úvěrové smlouvy částku 10 000 Kč, byl žalovaný povinen vrátit z titulu bezdůvodného obohacení tuto částku s tím, že žádné další nároky, včetně smluvního úroku, smluvní pokuty, nebyly oprávněné. Žalovaný z prostředků žalobce vyčerpal částku 10 000 Kč, zaplatil 0 Kč, zbývá doplatit 10 000 Kč. Soud s ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě částečně, když přiznal částku 10 000 Kč – jistinu s příslušenstvím - úrokem z prodlení v zákonné výši v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 29. 1. 2022 a ve zbytku (výrok II.) žalobu jako nedůvodnou zamítl 16. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce neměl ve věci plný úspěch. Požadoval zaplacení částky 19 508,44 Kč, přiznána byla částka 10 000 Kč. Žalobce byl úspěšný z 51%, neúspěšný ze 49%, náklady řízení by tak představovaly 2% ve prospěch žalobce a jsou zanedbatelné. Náklady řízení by soud přiznal v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. - § 14b a představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta 3x30 0 Kč, 3 režijní paušály á 100 Kč za převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzvu, 21% DPH z částky 1 200 Kč, tj. 252 Kč; náklady řízení celkem 2 252 Kč, z čehož 2% činí 45 Kč.