8 C 25/2023-82 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobce se žalobou, podanou u soudu dne 15. 3. 2023, domáhal po žalované zaplacení částky 22 419,38 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se žalovanou uzavřel Smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru dne 19. 1. 2019. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se, ač řádně obeslána, nedostavila. 3. Žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, k čemuž soud neshledal důvody. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru [číslo] ze dne 19. 1. 2019 soud zjistil, že žalované byl poskytnut úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč v podobě debetního zůstatku k běžnému účtu. Byl dohodnut úrok ve výši 8,3 % p. a., datum poskytnutí prvního rámce dne 20. 1. 2019, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 600 Kč, celkem měla žalovaná zaplatit 16 844,83 Kč v navržených splátkách. Z obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy soud zjistil mimo jiné, že v bodě II. bod 6 bylo dohodnuto, že čerpané částky odepisuje banka bez pokynu klienta z běžného účtu klienta k poslednímu dni měsíce jejich splatnosti a k témuž dni se připočítají k jistině úvěru. Úroky z úvěru i úrok z prodlení se od prvního dne následujícího měsíce vypočítávají z takto zvýšené jistiny. Ve smlouvě je dále uvedeno, že smlouva je uzavřena na dobu jednoho roku a pokud ji žádný z účastníků smlouvy nevypoví, za stejných podmínek se obnovuje (čl. I bod 3) a pak je klient povinen platit za každý rok poplatek za přistavení úvěru ve výši 600 Kč (čl. II bod 5). Součástí smlouvy byl také sazebník pro kontokorentní úvěry, ceník finančních operací a služeb. 5. Z předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru soud zjistil, že žalovaná byla seznámena s podmínkami, za kterých banka kontokorent poskytuje. 6. Z žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru soud zjistil, že žalobce měl k dispozici dvě mzdy žalované z roku 2018 a 2019, ty zprůměroval a vyšla mu čistá mzda okolo 16 000 Kč. Jako výdaje uvedl částku 8 000 Kč dle vlastního uvážení. 7. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že v prosinci 2018 jí byla vyplacena částka 13 083 Kč jako mzda, v lednu 2019 částka 19 930 Kč. Jinak z výpisu z účtu vyplývá, že za dobu od 8. 8. 2018 do 17. 1. 2019 měla žalovaná pouze tyto dvě mzdy. Její příjmy v lednu 2019 činily 19 930 Kč, výdaje 14 991 Kč. 8. Z identifikace žadatele soud zjistil, že byly uvedeny nezbytné výdaje, např. na bydlení ve výši 200 Kč, přičemž tyto nebyly ničím doloženy. 9. Z [anonymizována tři slova] ohledně žalované soud zjistil, že byla posouzena schopnost žalované splácet úvěr z podkladů, které si žalobce sám vypočítal. 10. Dne 3. 3. 2021 zaslal žalobce žalované dopis – výpověď úvěrové smlouvy a výzva k úhradě dluhu, kde požadoval zaplacení dlužné částky bezodkladně. Žalovaná si dopis s výzvou nepřevzala. 11. Předžalobní výzva byla žalované zaslána doporučeným dopisem s datem 2. 7. 2021, který si žalovaná rovněž nepřevzala. 12. Žalobce tvrdil, že žalovaná z finančních prostředků žalobce vybrala částku 422 697,25 Kč, zaplatila 408 847,12 Kč, zbývá tak na jistině doplatit částku 13 850,13 Kč, přičemž žalovaná měla na svém účtu kladný zůstatek ve výši 1 973,10 Kč, takže dlužná jistina představuje částku 11 877,03 Kč (13 850,13 – 1 973,10). Dále žalobce požaduje po žalované smluvní úrok ve výši 5 543,19 Kč za dobu od 20. 1. 2019 do 31. 1. 2023, zákonný úrok z prodlení za stejné období ve výši 2 815,16 Kč a poplatky ve výši 2 184 Kč, které představují 3 x 600 Kč – obnova smlouvy 3x, 6 x 25 Kč za výběr z bankomatu, 6 x 30 Kč za výběr z bankomatu a 6 x 9 Kč za dotaz na zbytek účtu. 13. Žalovaná netvrdila, že dlužnou částku žalobci zaplatila, žalovanou částku nijak nezpochybnila. 14. Soud zjistil tento skutkový stav: dne 19. 1. 2019 na základě smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalované debetní úvěr – kontokorent ve výši 15 000 Kč. Žalovaná měla dluh splácet dle smluvních podmínek. Žalobce poskytl žalované částku 422 697,25 Kč, žalovaná fakticky zaplatila 410 820,22 Kč. 15. Podle ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16. Podle ustanovení § 1810 občanského zákoníku ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé, dále soud postupoval podle ustanovení § 1820 občanského zákoníku. 17. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 18. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá strana požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 22. Soud postupoval v souladu s předpisy Evropského společenství zejména směrnicí 2008/48/ES, které se Česká republika zavázala implementovat do národního práva a v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. - § 86, 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, když smlouva byla uzavřena dne 19. 1. 2019. 23. Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, [anonymizována tři slova] proti [jméno] [příjmení] a další dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů:„ …poskytovatel úvěru musí 1) v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tyto informace závisí od různých okolností. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. 2) aniž je dotčená druhá věta č. l. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytoval úvěru, vyhledal údaje v databázi, přičemž tato směrnice neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ Pojem odborná péče je vymezován v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého odbornou péčí je úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu vynaložením odborné péče především znamená, že investiční sprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle této hlavy. 24. Žalobce na výzvu soudu uvedl, že jím tvrzené skutečnosti o schopnosti žalované úvěr splácet posuzoval následujícím způsobem: jedním z požadavků pro poskytnutí úvěru je, aby žadatel (žalovaná) měli u žalobce zřízený běžný účet, na který je směřován primární příjem žadatele. Žalobce na základě rámcové smlouvy pro žalovanou zřídil a vedl běžný účet. Při posuzování žalobce vycházel z údajů uvedených v žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru, které následně ověřoval, takže zjistil, že žalované vyplácí mzdu„ [anonymizováno]“, měl přehled pohybů na účtu, deklarovaný příjem žalované na účet opakovaně chodil. Žalobce tak měl za prokázáno a mohl předpokládat, že žalované bude i nadále na účet přicházet pravidelný příjem, dále ověřoval její tvrzení v databázi BRKI a došel k závěru, že nezbytné výdaje žalované jsou 8 000 Kč. Není tak vůbec zřejmé, z jakých skutečností žalobce při žádosti žalované o úvěr vycházel. Není zřejmé, zda vů