16 C 53/2023-47 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 2. 3. 2020, resp. 8. 11. 2019 mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, . a žalovaným. Tvrdí, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému na úvěru částku 15.000 Kč, resp. 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto částky spolu s dalšími částkami zaplatit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, resp. 3.984 do 3. 5. 2021, resp. do 9. 1. 2021. To však ne zcela učinil, když zaplatil na úvěru pouze částku 14.000 Kč, resp. 25.000 Kč. Proto žalobce požaduje, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku jistiny ve výši 70.164 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26.335,99 Kč za dobu od 12. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5.302,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9.146,43 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 24.989,20 Kč za dobu od 12. 7. 2023 do zaplacení.2. Původně bylo žalováno i o částku 2.811,60 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru a částku 1.933,21 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, avšak žalobce vzal dne 15. 3. 2024 do těchto částek žalobu zpět, a proto bylo řízení co do nich zastaveno pro zpětvzetí této části žaloby žalobcem.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 2. 3. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobce , právnická osoba, s žalovaným smlouvou o úvěru ve výši 15.000 Kč, kdy tuto měl žalovaný zaplatit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč do 3. 5. 2021 spolu s dalšími částkami, které vzhledem k právnímu hodnocení smlouvy soud dále nerozvádí. Smlouva obsahuje i další ujednání. Soud je také s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 8. 11. 2019 uzavřel právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . s žalovaným smlouvou o úvěru ve výši 30.000 Kč, kdy tuto měl žalovaný zaplatit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 3.984 Kč do 9. 1. 2021 spolu s dalšími částkami, které vzhledem k právnímu hodnocení smlouvy soud dále nerozvádí. Smlouva obsahuje i další ujednání. Soud je také s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z informací od žalovaného a dokumentů tímto doložených (šlo o pracovní smlouvu a výplatní pásky). Žalovaný dosahoval příjmu 29.410 Kč, resp. 31.593 Kč měsíčně, tvrzené měsíční výdaje činily 3.000 Kč na bydlení v nájemním bydlení a 3.410 Kč na doprava, jídlo a osobní náklady, u první smlouvy pak další splátky 4.200 Kč, při půjčce na 50.000 Kč, kdy mu zbývalo doplatit 48.000 Kč. Byl svobodný, bezdětný. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. V řízení nebyly žalobcem tvrzeny jiné než výše uváděné výdaje, kdy tyto nebyly nijak doloženy. Z úřední činnosti soudu je známo, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru na svém běžném účtu na zůstatku 454,11 Kč kde ni 31. 8. 2019, měl další splátky. V zákaznické kartě ze dne 2. 3. 2020 není o dalších splátkách ničeho uvedeno. Výdaje žalovaného nebyly při uzavírání obou smluv nijak doloženy. Postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce na žalobce bylo v řízení prokázáno.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení