17 C 1/2024-25 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení smluvní pokuty sjednané čl. 6.5 smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14.3.2020 za prodlení v době od 23.12.2020 do 22.08.2023 s uhrazením zůstatku úvěru ve výši 45.134,45 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Provedeným dokazováním bylo zjištěno:4. Účastníci řízení uzavřeli dne 14.3.2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč za úrok ve výši 102,63 % ročně, z toho po zesplatnění maximálně do výše 95.752, 80 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek úvěru, sjednaných v částce 4.433 Kč měsíčně, delším než 65 dnů bylo dohodnuto zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení s úhradou zesplatněného úvěru byla dohodnuta ve prospěch žalobkyně smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru včetně úroků přirůstajících k jistině až do jejího zaplacení, s omezením všech smluvních pokut na výši maximálně poloviny poskytnuté jistiny. (zjištěno ze smlouvy o úvěru)5. Žalovaný na úvěru uhradil 8.000 Kč. Pro prodlení s úhradou splátek úvěru došlo k 21.7.2020 k zesplatnění úvěru. (zjištěno z karty klienta a ze smlouvy o úvěru)6. Rozsudkem Okresního soudu ve , adresa, č.j. , spisová značka, , ze dne 29.6.2021 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni původní jistinu úvěru ve výši 38.755,45 Kč, úrok ve výši 6.379 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy o úvěru za prodlení do 22.12.2020 ve výši 2.346,76 Kč a úrok 102,63 % p.a. z částky 38.755,45 Kč od 23.7.2020 do zaplacení, maximálně do výše 95.752 Kč. (zjištěno z citovaného rozsudku a žaloby ve věci , spisová značka, )7. Nárok na zaplacení smluvní pokuty za jiné období, nežli o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, nezakládá totožnost předmětu řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009) ani závaznost řešení předběžné otázky pro další spory. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009 vysvětlil, že posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, jestliže tato předběžná otázka byla řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015).8. Soud v nyní projednávané věci dospěl k odlišnému závěru o platnosti smlouvy o úvěru, nežli byl vysloven v rozsudku ve věci sp. zn. , spisová značka, .9. Z formuláře hodnocení klienta, z výpisů z insolvenčního rejstříku, SOLUS, NRKI, z výplatní pátky, z výpisů z účtu, z prohlášení klientů bylo zjištěno:Žalovaný o sobě v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, nežije s partnerem, bydlí v , adresa, . Má příjem ze zaměstnání u společnosti se sídlem v , adresa, ve výši 13.998 Kč měsíčně. Uvedl měsíční výdaje: životní minimum 3.410 Kč, děti v domácnosti 0 Kč, splátky 0 Kč, na bydlení 1.300 Kč, ostatní (doprava, záliby apod.) 0 Kč, spoření 0 Kč. Prohlásil, že je zaměstnaný na dobu neurčitou od roku 2017, neběží mu výpovědní lhůta, v blízké budoucnosti neočekává změny v příjmech a výdajích, nemá žádné splatné dluhy, není proti němu veden výkon rozhodnutí či exekuce, ani žaloba o zaplacení, není v úpadku. Z listin, které předložil žalovaný žalobkyni bylo zjištěno, že žalovaný doložil svůj příjem, ze mzdy nebyly prováděny srážky. Žalovaný měl záznam v registru SOLUS – dlužnou splátku ve výši 1.096 Kč.10. Žalobkyně svá tvrzení ani důkazy k prověřování úvěruschopnosti přes výzvu soudu nedoplnila.11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinnému do 28.5.2022 (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. Žalobkyně byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.18. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie1), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.19. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008/48/ES. Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C-453/00 , Anonymizováno, a ve věci 283/81 , adresa, nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 , jméno FO, . Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.20. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.21. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.22. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, , Anonymizováno, proti , jméno FO, a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. „… poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné p