21 C 5/2025-50 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému, ve znění částečného zpětvzetí žaloby co do části příslušenství (zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 738,06 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení), o kterém bylo rozhodnuto usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. 21 C 5/2025-37, zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 23. 8. 2023 mezi právním předchůdcem žalobce Ferratum Bank p.l.c. a žalovaným. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému postupně úvěry v celkové výši 143 900 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částky spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o revolvingovém úvěru zaplatit žalobci do 23. 9. 2024. To však neučinil, když zaplatil na úvěru celkem 122 164,93 Kč. Proto se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky ve výši 95 190,26 Kč představující neuhrazenou částku jistiny 49 952,20 Kč a dále dalších smluvených nároků žalobce vyplývajících ze smlouvy o revolvingovém úvěru včetně smluvního a zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 8. 2023 soud zjistil, že ji uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným, přičemž úvěrový rámec činil 50 000 Kč. K čerpání úvěru ve výši celkem 143 900 Kč docházelo postupně mezi daty 23. 8. 2023 až 3. 6. 2024, kdy šlo o částky 50 000 Kč, 5 000 Kč, 2 000 Kč, 8 000 Kč, 23 000 Kč, 7 000 Kč, 10 000 Kč, 10 000 Kč, 11 300 Kč, 8 400 Kč a 9 200 Kč, jak bylo zjištěno z výpisů platební instituce, přes níž byl úvěr žalovanému zasílán. Žalovaný se zavázal tyto částky spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o revolvingovém úvěru zaplatit žalobci do 23. 9. 2024. V řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by na tuto částku žalobci bylo žalovaným hrazeno více než 122 164,93 Kč. Smlouva dále obsahuje i další ujednání. Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nahlédnutím do příslušných databází. Žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Na základě lustrace a prohlášení žalovaného právní předchůdce žalobce nepojal podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit. Úvěruschopnost posuzoval právní předchůdce žalobce výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy je ponecháváno dle výpočtu minimum ve výši 4 860 Kč. Příjmy ani výdaje, jakož i jejich ověřování, žalobce v řízení k důkazu nepředložil. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobce dne 19. 10. 2024. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 19. 10. 2024.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byť se vztahoval k právní úpravě dané zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je plně aplikovatelný i za úprav dané zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situaci, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je namístě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.10. V případě posuzované smlouvy byla d